Kuřecí nugety a čokoládové tyčinky pod lupou: kolik plastu jíme každý den

Ještě nedávno jsme o mikroplastech slyšeli hlavně ve spojení s oceány, rybami a plastovými taškami. Dnes už ale víme, že se dostaly mnohem dál – do vody, půdy a nakonec i do potravin, které denně jíme. Nejvíce se jich nachází v ultrazpracovaných potravinách (UPF)– tedy v těch, které prošly průmyslovou úpravou a obsahují směs tuků, cukrů, přísad a emulgátorů. Typickým příkladem jsou kuřecí nugety, hranolky, instantní jídla nebo balené sladkosti.

Australská studie zjistila, že například kuřecí nugety mohou obsahovat až třicetkrát více mikroplastů než čerstvé maso. Částice pocházejí nejen z obalů, ale i z výrobních linek a přísad. Když se spojí dohromady, vzniká koktejl, který už dávno není jen o kaloriích.

Lidské tělo má jeden z nejdokonalejších obranných systémů – hematoencefalickou bariéru, která chrání mozek před toxiny a škodlivými látkami z krve. Jenže mikroplasty jsou tak malé, že tuto bariéru dokážou obejít.

Podle výzkumu australského Food & Mood Centre mohou v mozku vyvolat zánětlivé reakce, oxidační stresa dokonce narušit přenos nervových signálů. V praxi to může znamenat změny v náladě, poruchy spánku, úzkosti nebo zhoršení paměti. „Vidíme podobné mechanismy, jaké pozorujeme u psychických onemocnění,“ uvedl neurovědec Wolfgang Marx, jeden z autorů studie.

Některé experimenty navíc naznačují, že dlouhodobé vystavení mikroplastům ovlivňuje tvorbu neurotransmiterů, tedy chemických látek, které řídí naši psychiku. Jinými slovy – plast, který jíme, se může promítnout i do toho, jak se cítíme.

Podle aktuálních odhadů přijme průměrný člověk až půl kilogramu mikroplastů ročně. Většina pochází z obalů, nápojů a samozřejmě z potravin. Nejde o pár drobných částic – jde o množství, které se sčítá každý den.

Psychiatr Nicholas Fabiano z Ottawské univerzity upozorňuje, že více než polovina denního energetického příjmu obyvatel západních zemí pochází z ultrazpracovaných potravin. A právě ty jsou největším zdrojem mikroplastů. „Je to děsivá kombinace,“ říká Fabiano. „Čím víc těchto jídel konzumujeme, tím více mikroplastů se do těla dostává. A zároveň stoupá výskyt úzkostí, depresí i poruch spánku.“

Důsledky zdaleka nekončí u psychiky. Mikroplasty podle vědců mohou zasahovat i do epigenetiky – tedy do způsobu, jakým se zapínají nebo vypínají geny. Mohou ovlivnit tvorbu hormonů, regeneraci buněk i celkovou odolnost organismu. Zkrátka, plast v těle není jen pasivní materiál – aktivně narušuje rovnováhu, kterou si tělo pracně udržuje.

Zbavit se mikroplastů úplně nejde. Ale můžeme omezit jejich příjem– a tím snížit i rizika. Vědci doporučují několik jednoduchých kroků:

Není to o absolutní čistotě, ale o návratu k přirozenému jídlu – k potravinám, které mají víc společného se zemí než s tovární linkou.

Ještě před deseti lety jsme se báli cholesterolu. Dnes se bojíme plastu. A zatímco cholesterol dokážeme změřit, mikroplast v těle nepoznáme – je neviditelný, bez chuti i bez zápachu.

Podle závěrů publikovaných v Nature i News Medical se mikroplasty stávají novým rizikovým faktorem duševního zdraví. Nejsou to jen „nečistoty“, ale částice, které mění fungování našeho mozku i těla.

Pokud se nic nezmění, varují vědci, může být plast jedním z důvodů, proč se v moderní společnosti zvyšuje výskyt úzkostí a depresí. Nejde o hrozbu z oceánu – jde o hrozbu, kterou si každý den servírujeme sami.

Zdroj: Nature.com (odkaz), news-medical.net (odkaz), zadnyspeky.cz