Oblíbená pohádka pod palbou kritiků: Jaký vliv má Prasátko Peppa na chování dětí

Na první pohled jde o nevinný britský animovaný seriál pro nejmenší, který si od svého vzniku v roce 2004 získal obrovskou oblibu po celém světě. Barevné postavičky, jednoduchý humor a krátké epizody z každodenního života Peppy a její rodiny se zdají ideální pro děti předškolního věku. V obchodech najdete hračky, trička, batůžky i celé kolekce věnované populární prasátkové rodině. Jenže psychologové varují, že za líbivým obalem se skrývají problémy, které by rodiče neměli podceňovat.

Seriál zaujal především tím, že Peppa působí „autenticky“. Podle odbornice na mediální komunikaci Amy Shirong Lu z Northeastern University chybí v dětské tvorbě přesvědčivé a uvěřitelné postavy. Tvůrci Peppy šli jinou cestou – hlavní hrdinka se chová jako skutečné čtyřleté dítě. Umí být veselá, drzá, někdy dokonce sobecká a neomalená. Právě tato „realističnost“ láká malé diváky, protože vidí chování podobné tomu svému.

Jenže problém nastává v tom, že Peppa svým chováním často překračuje hranice slušnosti – a nikdo ji za to nikdy neokřikne. Když se posmívá tátovu bříšku, povyšuje se nad bratra nebo se naštve na nejlepší kamarádku a zavěsí telefon, epizoda pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Děti tak sledují chování, které je v reálném životě nevhodné, ale v seriálu nikdy nemá negativní následky.

Děti si nevhodné chování neosvojují jen z prostředí školky nebo rodiny – velkou roli hraje také televize a online obsah. Podle psycholožky Meryl Alperové z Northeastern University děti přirozeně napodobují to, co vidí, a to i tehdy, když jde „jen“ o kreslené postavy. Opakování tohoto chování efekt ještě posiluje.

U Prasátka Peppy je to zvlášť problematické, protože mnoho epizod ukazuje vzorce, které jsou pro malé diváky atraktivní: odpor k autoritám, zesměšňování ostatních nebo ignorování pravidel. Když děti nevidí, že by Peppa za své chování nesla následky, vnímají to jako normu. Rodiče si pak často všímají, že děti po sledování seriálu používají drzé odpovědi, napodobují Peppin tón hlasu nebo odmítají spolupracovat.

Odborníci se shodují, že úplný zákaz seriálu nemusí být nejlepším řešením. Každé dítě je jiné a ne všechny reagují stejně. Některé dokážou vnímat rozdíl mezi „realitou“ a „pohádkou“, jiné si vzorce chování přebírají automaticky.

Psychologové proto doporučují takzvanou instruující mediaci – tedy sledovat seriál společně s dětmi a otevřeně si o něm povídat. Když se Peppa posmívá tátovi, rodiče mohou dítěti vysvětlit, proč je to nevhodné a jak by se mělo zachovat správně. Taková diskuze pomáhá dítěti uvědomit si rozdíl mezi příběhem a realitou a zároveň posiluje vztah mezi rodičem a dítětem.

Seriál Peppa Pig pravděpodobně jen tak nezmizí – vysílá se už dvacet let a smlouvy zajišťují jeho pokračování minimálně do roku 2027. Znamená to, že děti se s Peppou budou setkávat, ať už v televizi, na YouTube nebo na hračkách v obchodě.

Rodiče by měli znát obsah, který jejich děti sledují, a aktivně se o něj zajímat. Nejde jen o Peppu – podobně problematické mohou být i jiné moderní seriály. Důležitá je kombinace omezení času u obrazovky, společného sledování a otevřené komunikace.

Pokud rodiče chtějí mít jistotu, že jejich děti sledují vhodný obsah, mohou sáhnout po alternativách, které spojují humor, barevnost i jasné morální poselství. Klíčové je nepodceňovat vliv, který televize a online videa mají na formování chování a hodnot u dětí.

Prasátko Peppa může být zábavné, ale není tak nevinné, jak se může zdát. Seriál ukazuje vzorce chování, které si děti snadno osvojují, a pokud chybí dohled rodičů, může to mít dlouhodobý dopad na jejich postoje i chování. Řešením není panika ani přísný zákaz, ale otevřený přístup a aktivní vedení dětí.

Koneckonců, žádná pohádka by neměla vychovávat dítě místo rodičů.

Zdroj: news.northeastern.edu (odkaz), zadnyspeky.cz