Hlavní obsah
Svět2000

Tichá smrt v rybníce. Virus, o kterém jsme skoro nic nevěděli, vymazal 83 % rosniček

Foto: Germano Woehl Jr./Institut Rã-Bugio / Tiskový zdroj EurekAlert

Opičí žába (Phyllomedusa distincta) je jedním z druhů, které mohou být virem ranaviru ohroženější, než se myslelo.

V jedné malé laguně v brazilském Atlantském lese se 25 let počítalo každé vajíčko. Pak přišly tři vlny úhynu, stovky mrtvých pulců a otázka, která děsí biology po celém kontinentu: Kolik takových epidemií jsme už přehlédli?

Reklama

Článek

Rybník, který 25 let nic netajil

V rezervaci Rã-Bugio v obci Guaramirim ve státě Santa Catarina se neděje nic velkolepého. Jen se tam od roku 1999 každý den v období rozmnožování, od června do února, počítají vajíčka.

Samice rosničky opičí (Phyllomedusa distincta) je kladou na listy, které kolem snůšky pečlivě obalí, aby nevyschla. Když se pulci vylíhnou, spadnou rovnou do vody pod sebou. Právě díky téhle mravenčí práci manželů Germana Woehla Jr. a Elzy Nishimury Woehl z Institutu Rã-Bugio dnes víme, co by jinak zůstalo jen pocitem. Populace se nezhroutila pomalu. Zhroutila se skokově.

V lednu 2024 se v rybníce objevili první mrtví pulci. Pak znovu od listopadu 2024 do ledna 2025. A pak znovu od listopadu 2025 do března 2026. Celkem 324 mrtvých pulců, z toho 315 rosniček opičích a devět rosniček Bischoffových (Boana bischoffi).

A od srpna 2025 do února 2026, krátce po hromadném úhynu, bylo nakladených vajec dramaticky méně než ve stejných měsících v letech 1999 až 2004. Výsledek: pokles reprodukce o 83 %.

Co pulce zabilo?

Na první pohled to vypadalo jako další z nevysvětlitelných úhynů obojživelníků, kterých jsou v Americe v posledních desetiletích desítky. Jenže tentokrát se vědcům podařilo to, co dosud nikdy v Jižní Americe: prokázat viníka.

U 88,6 % uhynulých rosniček opičích a u 88,9 % rosniček Bischoffových byl pozitivní test na ranavirus. Virová nálož byla obrovská, u rosniček opičích téměř 10 miliard kopií viru na mikrolitr vzorku, u rosniček Bischoffových zhruba 2 miliardy.

Histologická analýza jater třinácti pulců pak potvrdila, že virus tkáně doslova ničil. Játra, životně důležitý orgán, vykazovala destrukci a nekrózu.

Klinické příznaky odpovídaly tomu, co patologové popisují jako rychlou a ničivou infekci: otok břicha, extrémní zarudnutí, vředy a mnohočetné krvácení, které se může objevit i uvnitř očí.

„Navzdory několika podezřelým úmrtím zdokumentovaným v Americe je to poprvé, co se pomocí histologické analýzy vzorků tkání a virů izolovaných z jater zvířat prokázalo, že ranavirus je příčinou úmrtí původního druhu,“ říká Aline Fonseca, která studii provedla v rámci doktorátu na Federální univerzitě v Paraná (UFPR). Studie,kterou podpořila organizace FAPESP vyšla v časopise Biodiversity and Conservation.

Virus, který umí čekat

Ranavirus není nováček. Běžně infikuje skokana volského (Aquarana catesbeiana) na komerčních farmách i ve volné přírodě, aniž by způsoboval onemocnění. Je to tichý pasažér, který postihuje obojživelníky, ale i plazy a ryby.

Problém je v tom, co se stane, když se podmínky změní.

Vědci porovnali klimatická data ze dvou týdnů před úhyny a během nich. Žádný jednotlivý faktor prostředí nevysvětlil pokles populace tak silně jako samotný virus. Jedna souvislost ale vyskočila: prudký nárůst rizika propuknutí nákazy, když vlhkost vzduchu klesne z 90 % na 65 % dva týdny před úhynem.

Virus je pravděpodobně v prostředí přítomen neustále, aniž by způsoboval onemocnění, ale nízká vlhkost může způsobit, že se zvýší jeho vlastní replikace a vyvolá ohnisko nákazy. Je také známo, že imunitní systém obojživelníků může být při nízké vlhkosti ohrožen, což usnadňuje infekci,
naznačuje Fonseca.

K tomu se přidává jednoduchá fyzika sucha. Méně vody v rybníce znamená, že se pulci tísní na menším prostoru. A kde je větší hustota, tam se virus šíří rychleji z jedince na jedince.

Provedli jsme statistické analýzy, abychom identifikovali změny prostředí a klimatu, které mohly přispět k úmrtím, ale žádný faktor neměl tak významný dopad na pokles populace jako ranavirus,
vysvětluje Karla Campião z UFPR, školitelka Fonsecové.

Proč je to větší než jedna laguna

Atlantský les je jedním z nejohroženějších hotspotů biodiverzity na planetě. Zbyl z něj jen zlomek původní rozlohy a právě v takových fragmentech, jako je Rã-Bugio, přežívají endemické druhy, které jinde na světě nenajdete.

Rosnička opičí je jedním z nich. A teď se ukazuje, že může být ranavirem ohroženější, než se dříve myslelo.

V Evropě je už zdokumentované, že ranavirus dokáže způsobit kolaps divokých populací a přispět k riziku vyhynutí. Tato brazilská studie je prvním přesvědčivým důkazem, že totéž se děje i v Jižní Americe. A výzkumníci se obávají, že k dalším případům masové úmrtnosti dochází bez toho, aby si toho kdokoli všiml. Prostě proto, že nikdo nepočítá vajíčka 25 let v kuse.

Druhý stín nad obojživelníky

Více než deset let se biologové soustředili na chytridiovou houbu (Batrachochytrium dendrobatidis) jako hlavní příčinu úmrtnosti a vymírání obojživelníků. Ranavirus byl v pozadí.

„Tento virus by mohl také představovat významnou hrozbu pro ochranu obojživelníků. Více než deset let studujeme chytridiovou houbu jako příčinu úmrtnosti a vymírání obojživelníků. Ale tento virus, který je již rozšířený v Atlantském lese, může dělat totéž. Proto musíme prohloubit naše studie, abychom pochopili skutečné nebezpečí, které představuje přítomnost ranaviru,“ říká Luís Felipe Toledo, profesor na Ústavu biologie Státní univerzity v Campinas (IB-UNICAMP) a koordinátor projektu „Od přírodní historie k ochraně brazilských obojživelníků“, jehož je studie součástí.

Toledo navíc připomíná lekci z minulosti. Jeho tým nedávno zjistil, že chytridiová houba infikovala brazilské obojživelníky už v roce 1916, tedy ještě předtím, než byl do země zavlečen skokan volský, který byl dlouho považován za nejpravděpodobnější zdroj jejího zavlečení.

„Možná je tu i ranavirus už dlouho. Zbývá zjistit, co se změnilo, že se stal hrozbou,“ uzavírá Toledo.

Co bude dál

Monitorování rybníka v rezervaci Rã-Bugio pokračuje. Vědci z UFPR plánují odebírat vzorky v blízkých oblastech, aby posoudili, jak rozšířený ranavirus ve skutečnosti je. A Toledo zdůrazňuje i další směr: zkoumat obojživelníky chované v zoologických zahradách, aby se zjistil dopad ranavirů v minulosti.

To je totiž klíčová otázka celého příběhu. Nejde jen o to, že virus zabíjí. Jde o to, že zabíjí tiše, v době, kdy je sucho častější, les fragmentovanější a populace menší a zranitelnější.

Rybník v Guaramirimu měl štěstí. Měl své pozorovatele. Kolik dalších rybníků, lagun a potoků v Atlantském lese své pozorovatele nemá, a jejich 83 % zmizelo, aniž by to kdokoli zaznamenal?

Zdroj: EurekAlert

Další články