Článek
Představte si, že Země dýchá. Hluboko pod kůrou, v plášti rozpáleném na více než tisíc stupňů, stoupá pomalu vzhůru sloupec horké horniny. Není to láva v pravém slova smyslu, spíš neobyčejně žhavý a pomalý proud, který se prodírá vzhůru jako bublina v hustém medu.
Když takový oblak prorazí tektonickou desku, vytvoří na povrchu sopku. A když se deska nad ním mezitím posouvá, vznikne za ní celá řada sopek. Řetězec. Stopa. Otisk.
Právě takový otisk leží na dně severního Atlantiku. Jmenuje se Novoanglický řetězec podmořských hor.
Jizva na dně oceánu
Novoanglický řetězec není žádná drobná nerovnost na mořském dně. Je to soustava vyhaslých podmořských sopek, která se táhne přes Severoamerickou desku a jejíž původ geologové řeší už desítky let. Byla to jedna sopka za druhou, nebo několik nezávislých zdrojů? Byl viníkem oblak pod dnešním Atlantikem, nebo něco úplně jiného?
Odpověď dosud visela ve vzduchu, protože mořské dno neumí mluvit. Mluví jen nepřímo. Tvarem, chemií hornin a stářím jednotlivých hor.
Tým vedený Mengxue Liu se teď rozhodl případ znovu prozkoumat. Ne kladívkem v terénu, ale v počítači. Pomocí 3D termomechanických numerických experimentů nasimuloval, jak by se takový oblak choval v reálném, pohybujícím se plášti.
Čtyři řetězce, jeden pachatel
Výsledek je až podezřele elegantní. Podle nové studie nevytvořil azorský oblak jen Novoanglický řetězec. Vytvořil hned čtyři významné sopečné stopy najednou.
Saúdská Arábie byla zelená: Objev starý 125 tisíc let odhaluje překvapivý život prvních lidí

Evropa v době ledové nebyla světem izolovaných skupin

Autoři navrhují, že Novoanglický řetězec a podmořské hory Corner Rise na Severoamerické desce, podmořské hory Great Meteor na Africké desce a samotné Azorské souostroví na Euroasijské desce, vznikly díky jedinému oblaku, …azorskému.
Jeden zdroj, tři desky, čtyři řetězce. To je geologická verze příběhu o jednom prstenu, který jim všem vládne. Jen místo prstenu je tu sloupec horké horniny a místo Středozemě je tu Atlantik.
Azory k tomu mají ideální polohu. Leží na trojném styku Severoamerické, Euroasijské a Africké desky a jsou zodpovědné za azorskou plošinu starou zhruba 20 milionů let i za dnešní vulkanismus mimo osu hřbetu.
Oblak, který změnil směr
Kdyby se oblak jen nehybně vznášel a desky nad ním klouzaly jako po běžícím pásu, byly by všechny stopy rovné a předvídatelné. Jenže nejsou.
Simulace ukazují, že aby jeden oblak stihl vytvořit všechny čtyři řetězce, musel se sám pohybovat. A ne jen tak ledabyle. Ve dvou fázích. Nejprve severovýchodním směrem, potom severozápadním.
To je klíčový obrat v uvažování. Plášťový oblak není pevný bod na mapě, ke kterému se vztahuje všechno ostatní. Je to cestovatel. Pohybuje se, uhýbá, reaguje na to, co se děje kolem něj.

Vlevo je příčný řez. Zobrazuje tlaková a rychlostní pole našeho modelu. Desky jsou ohraničeny bílými čarami. Červeně znázorněný oblak je ohraničen izoplochou.
Vítr v plášti je silnější než desky
A právě tady přichází druhá, možná ještě důležitější zpráva studie. Tvar řetězců neurčoval jen pohyb desek nebo pouhá interakce oblaku s deskou. Mnohem silnější roli hrál tok v horním plášti, který je řízený subdukcí.
Subdukcí řízený tok v sublitosférickém plášti měl dominantní vliv na časoprostorové rozložení sopek podél stopy a na geometrii celé stopy, větší než vliv pohybu desek a interakce oblaku s deskou.
Představte si to jako kouř z komína v průvanu. Komín sice stojí na místě, ale vítr kouř ohýbá, trhá a unáší stranou. V plášti je tím větrem pomalé, ale vytrvalé proudění horniny, které vzniká tam, kde se jedna deska podsouvá pod druhou a klesá do hlubin. Ten proud dokáže oblak vychýlit a stopu, kterou za sebou zanechává, zakřivit do tvaru, který by z pouhého pohybu desek nikdy nevznikl.
Proč by nás to mělo zajímat
Na první pohled je to jen detektivní hádanka o horách, které nikdo nikdy neuvidí na vlastní oči. Jsou ukryté pod kilometry vody, vyhaslé a tiché.
Ve skutečnosti je to ale zpráva o tom, jak Země funguje. Pokud dokáže jeden oblak vytvořit stopy na třech deskách a jeho dráhu určuje proudění v plášti víc než samotné desky, pak náš starý obrázek tektoniky jako jednoduchého dopravního pásu neplatí. Plášť není pasivní podloží. Je to aktivní, proudící oceán horniny, který si píše vlastní mapu.
A Azory? Ty nejsou jen dovolenkovou destinací s hortenziemi a termálními prameny. Jsou živým vrcholem něčeho, co před desítkami milionů let kreslilo jizvy přes celý Atlantik.
Jeden oblak. Čtyři řetězce. A pořád se hýbe.
Zdroj: EurekAlert; Mengxue Liu a kol., studie publikovaná v Science Advances, DOI: 10.1126/sciadv.aee1780


