Veterán z Ukrajiny prý osvobozoval Prahu. Byl i členem kontrarozvědky SMERŠ

Boris jel z Nikopolu do Varšavy a pak do Česka, kam toužil dojet. Na sobě měl bílou uniformu s řády jako brnění, které ho chránilo nejen před zimou, ale i před lhostejností. Vyznamenání za něj mluvila beze slov – lidé pomáhali, soucítili, uvolňovali místo. V Praze fotografie starého muže s medailemi sedícího na obrubníku okamžitě pronikla do médií.

Tento snímek skrývá příběh člověka, jehož život odráží tragické a rozporuplné kapitoly sovětské minulosti. Jeho vzpomínky – směs hrdinství, zločinů a absence lítosti – ukazují, jak válka a totalitní systém ničili osudy lidí a pak proměnili účastníky krvavých událostí v „hrdiny“.

Boris Semjenov se narodil v roce 1925 ve Smolenské oblasti, ale jeho rodina se brzy přestěhovala „za lepším životem“ do Leningradu. Dětství prožil v kriminálním prostředí. Jeho otec byl podvodný karbaník a rodina z nepoctivých peněz žila na vysoké noze.

V atmosféře kriminální rozvolněnosti se malý Boris už v deseti letech stal mistrem kapesních krádeží. Chodil na schůzky zlodějů k Sennému trhu a okrádal kolemjdoucí s  jedinou výjimkou –  u chrámu svatého Mikuláše nekradli starým lidem, naopak tam občas něco z ukradených věcí nechali, jako by se snažili vykoupit.

Když v roce 1941 začala válka, Leningrad se ocitl v obležení. Během leteckých poplachů, kdy se lidé schovávali do krytů, patnáctiletý Boris procházel s kluky byty a kradl. Říká: „Co jsem měl dělat? Když nekradeš, nepřežiješ.“ Nakonec ho chytili za padělání lístků na oběd. Když se podvod provalil, utekl z Leningradu. Za krádež jídla ho totiž čekal trest smrti.

Borisova vojenská kariéra začala nečekaně. Při útěku z pracovního oddílu náhodou narazil na jednotku 365. samostatné lyžařské brigády. Její velitel mu změnil rok narození, protože Němci nepopravovali výzvědače mladší 16 let. Z Borise se tak stal „syn pluku“.

Jako tankista Boris sloužil u Kurska, byl kontumován a strávil dlouhou dobu v nemocnici. Po propuštění byl zařazen k 24. gardové mechanizované brigádě a stal se nabíječem na tanku, což je zaznamenáno v jeho vojenské knížce.

Boris se účastnil i Orlovské útočné operace. Vzpomíná, jak 14.–15. září 1943 osvobodili Něžin. Sbor pak dostal čestný název „24. Něžinský“. Velitel Ivan Petrovič Korčagin obdržel za boje u Něžinu titul Hrdina Sovětského svazu, příslušníci mechanizovaného sboru pak obdrželi medaile, Boris získal tři.

28. října už byli v Polsku. „Když jsme překročili polskou hranici, všem bez výjimky rozdali řády a medaile,“ vzpomíná Boris na boje u Drážďan s elitními německými jednotkami. Vypráví, jak je nečekaně nasměrovali na Prahu, aby pomohli Čechům: „Náš sbor mířil na Berlín, a najednou se obrátil na jih. Nikdo nic nevěděl. Říkali, že v Praze je povstání, že jdeme Čechům na pomoc.“

„Do Prahy jsme vtrhli kolem osmé ráno a teprve kolem poledne 9. května začaly dorážet hlavní síly našeho sboru. Přijel velitel armády Čujkov s pytlem. Seřadil nás a mně předal hodnostní označení staršiny, do té doby jsem celou válku prošel jako vojín. Ale zato jsem zůstal naživu.“ (Vasilij Ivanovič Čujkov ke konci války velel 8. gardové armádě při viselsko-oderské a berlínské útočné operaci – pozn. red.)

V srpnu 1945 ještě neutichly ohňostroje oslavující vítězství a Borise už posílali na důstojnické kurzy. O dva měsíce později získal hodnostní označení mladšího poručíka a stal se součástí represivního aparátu.

„Lov na bývalé“ – to byla jeho první mise jako velitele. Hlídky podél řeky Odry chytaly lidi, kteří se pokoušeli uprchnout ze SSSR. Uprchlíci byli „nepřátelé lidu“ a patřili mezi ně bývalí policisté nebo kolaboranti s nacisty.

„Zvláštní oddělení se jich chopilo pořádně, tomuto oddělení jsme říkali různě – Zvláštní oddělení, SMERŠ,“ vzpomíná Boris. (Též Směrš od СМЕРть Шпионам, česky Smrt špionům, pozn. red.) „Byla to strašná organizace. Práce bylo hodně…“

Opravdové peklo se rozpoutalo na západní Ukrajině. V Borisově vojenské knížce stálo, že je velitelem děla 739. záložního tankového pluku. Ve skutečnosti jeho tank ale plnil jiný úkol: prováděl trestné operace proti banderovcům.

„Otočili jsme hlaveň děla dozadu a tankem jsme káceli stromy. Když jsme tak zvedali padlé kmeny, sypala se země a zasypávala vše, co bylo pod nimi. Zpod země se ozýval křik. A my jsme v T-34 ještě kroužili na místě, abychom terén zarovnali – tedy zahrabávali tak banderovce zaživa.“

V Žytomyrské oblasti se ani příslušníci organizace SMERŠ, ač ozbrojeni, necítili bezpečně. „Ve dne se nám místní klaněli až k zemi, ale v noci naše lidi podřezávali. Nikdy jsme nechodili sami – jen v skupinách, minimálně pětičlenných.“

V roce 1949 byl Boris propuštěn do zálohy a odjel do Nikopolu, kde žil jeho poslední velitel praporu. Oženil se s Ukrajinkou Galinou Maximovnou Lubinec a narodily se jim dcery Irina (1951) a Jelena (1955). Po manželčině smrti v roce 1984 se znovu oženil. V Nikopolu pracoval se dřevem, instaloval okna a dveře, postavil si vlastní dům.

„Ano, byl jsem trochu psychicky nevyrovnaný, prošel jsem devíti lety služby, z toho čtyři roky v NKVD a ve SMERŠ. Nemohl jsem odtamtud přijít jako normální člověk.“

Příběh Borise Semjenova je plný zločinů bez trestu a bez pokání. Jeho vyznamenání, status veterána, státní výhody – to vše je jako pečeť na schválení zla páchaného jménem státu. V jeho vyprávění nenajdete lítost, jen chladné: „Byla to nutnost.“

Boris Semjenov má kriminální minulost a od dětství si vymýšlel — není vyloučeno, že si přibarvil i válečné zážitky. V jeho 96 letech navíc selhává paměť a skutečnost se mísí s fikcí. I kdyby část příběhů byla smyšlená, dobře slouží propagandě: dokonale zapadají do ruského mýtu o „vítězství za každou cenu“.

Semjenov je produktem systému, který oslavoval násilí a jeho aktéry proměňoval v hrdiny. Jeho vzpomínky tak nejsou jen osobní, ale odhalují, že Rusko stále nedokáže čelit své temné minulosti. Není právě tohle obsaženo ve slovech Vladimira Putina: „Můžeme to zopakovat“?