Bohumilovi je 101 let! Přežil perzekuci nacisty i komunisty

„Děcka, povstaňte, zazpíváme si hymnu. Dnes v noci skončila republika, Němci nás obsadili,“ řekl učitel Eugen Poláček svým patnáctiletým žákům a Bohumil Venclík byl mezi nimi. Psal se 15. březen 1939 a Československo obsadila armáda nacistického wehrmachtu.

Bohumilův tatínek, Bohumil Venclík starší, na situaci reagoval posvém. Jako vlastenec a náčelník tovačovského Sokola se okamžitě zapojil do odboje a stal se velitelem 5. okrsku Obrany národa, organizace, která si určila nesnadný cíl, totiž vyvolat povstání proti německým okupantům. Nacistům se ji i přes opatrnost a důmyslnou konspiraci podařilo téměř rozbít. Skupina ale i přes tvrdou perzekuci během války a mnoha ztrát na životech svých členů a jejich podporovatelů dokázala přežít až do úplného konce.

Sokolskou organizaci, z níž se významně rekrutovali členové Obrany národa, nacisté zakázali v říjnu 1941, kdy byla zahájena Akce Sokol. Během ní docházelo k systematickému zatýkání členů vedení sokolské obce a jednotlivých žup. Bohumila Venclíka staršího dostihli v prosinci 1943.

Rodina tehdy ukrývala hledaného odbojáře Rajmunda Navrátila, který nevydržel nelidské mučení ve vyšetřovně gestapa a promluvil. Třetího prosince vtrhlo k Venclíkovým gestapo. Zatkli otce, matku i tehdy devatenáctiletého Bohumila. Doma zůstala jedenáctiletá sestra Marie, která duchapřítomně zničila všechny kompromitující materiály.

Výslechem si prošli všichni tři. Ale gestapo už stejně vědělo, co vědět potřebovalo, putovali do olomoucké věznice, kde čekali na soud. V procesu, který se odehrál v únoru 1944, padly tyto rozsudky – otec Bohumil Venclík st. dostal trest smrti gilotinou, maminka Františka pět let vězení a jejich dvacetiletý syn osmnáct měsíců. Tatínkovi setnuli hlavu 26. května 1944 přesně ve čtyři hodiny a osmnáct minut odpoledne.

Františka Venclíková si odpykávala trest v Jaueru (Jaworu) ve Slezsku. Na samém konci války byla v pochodu smrti, ze tří tisíc vězňů jich přežilo asi pět set. Bohumil putoval do věznice v bavorském Bernau, nebyl na tom dobře, sužoval ho těžký zánět pohrudnice, který mu nejspíš zachránil život a minimálně dal svobodu. Na žádost starší sestry Marty ho nacisté propustili na doléčení s tím, že si zbytek trestu odpyká, až bude zdravý. K plicním obtížím se přidala žloutenka a zánět slepého střeva, během léčby válka ovšem skončila.

Bohumil Venclík chtěl znovu obnovit rodinnou tradici a navázat na ni, hrnčířství v Tovačově provozoval už jeho praděd a řemeslo se vždy dědilo z otce na syna. Venclík dokonce získal podporu v podobě stavebního materiálu a úspěšně dokončil přestavbu dílny. Brzy na to se výroba rozjela a pamětník přibral i tři zaměstnance. Vše skončilo v roce 1951, kdy si Bohumila Venclíka zavolali na okres a sdělili mu, že musí živnost ukončit a nastoupit jako dělník ve stavebním podniku, kde pamětník nakonec pracoval až do důchodu. Přesto, že Bohumil prošel peklem, uchoval si mentální svěžest i dobrou náladu. Všem, kteří budou jeho příběh číst, vzkazuje:

Děkujeme za podporu Olomouckému kraji! Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.