Vyrůstala u pěstounů. Židovský původ neznala a matku poznala v Terezíně

Eva Demelová, dívčím jménem Rosenkrancová, se narodila v říjnu roku 1936 v Poličce na Svitavsku. Kdo byl jejím otcem, netuší, maminka Růžena Rosenkrancová o něm později neprozradila téměř nic ani jí ani jejímu staršímu bratrovi Juliovi. „Dozvěděli jsme se od ní jen to, že náš tatínek byl vojákem vyšší hodnosti. A že když začala válka, musel ke svému útvaru a už se nevrátil,“ vysvětluje Eva Demelová.

Ve skutečnosti se rodina zřejmě rozpadla už před válkou a Růžena se ani nepokusila obě děti sama uživit. Do Vysokého Mýta, kde se po Evině narození usadila, totiž odešla jen se starším synkem Juliem. Novorozené Evy se ujala rodina Solarových z nedalekého Javorníka a jako dvouletá se pak v roce 1938 stěhovala k bezdětným manželům Marii a Jindřichovi Michalcovým z Nořína u Chocně. Přestože ani Nořín nebyl od Vysokého Mýta daleko, Eva vlastní matku ani bratra nevídala. Za své rodiče považovala Michalcovi, u nichž prožila šťastné čtyři roky.

„Měla jsem jít po prázdninách do školy,“ vzpomíná Eva Demelová na jaro roku 1943, které tuto šťastnou dobu ukončilo. „Ale pak bylo všechno jinak. Mamince a tatínkovi přikázali, že mě musí poslat na Hagibor.“

Pozemky na pražském Hagiboru patřily před válkou židovské obci, ve 20. letech tu působil stejnojmenný židovský sportovní klub a konaly se různé kulturní akce. Za nacistické okupace, kdy byli Židé postupně vykazováni z veřejného prostoru, zůstal Hagibor jedním z posledních míst, kde se Židé směli scházet – a fungovala zde také nouzová škola a útulek pro bezprizorní židovské děti.

Právě v něm se Eva Rosenkrancová ocitla poté, co se ke svému údivu dozvěděla, že je Židovka. „Maminka mně zabalila věci do krabice a tatínek mě tam 24. června 1943 vlakem zavezl. Byla to taková veliká vila a my jsme bydleli v poschodí.“ Vzpomínek na tuto dobu nemá mnoho, nepamatuje si, co děti v sirotčinci přes den dělaly nebo kdo se tam o ně staral. V paměti jí uvízl obraz postiženého chlapce, který se po chodbách pohyboval jen pomocí rukou, nebo to, že i ostatním dětem se stýskalo stejně jako jí, pro niž pobyt zde znamenal první odloučení od adoptivních rodičů.

Dodnes má schovanou fotografii, kterou jí Michalcovi na Hagibor poslali zřejmě spolu s balíčkem dalších věcí. Je na ní zachycena coby tříleté dítě a na druhé straně lze přečíst slova: „Evičko, pozdravujeme Tebe a brzy přijeď k nám, těšíme se na Tebe, tatínek a babička, Helenka Tě pozdravuje. Napiš, kdy si mám pro Tebe přijet.“

Z Hagiboru se ale Eva domů nedostala, osazenstvo židovského útulku bylo totiž zanedlouho deportováno do Terezína. „Vím, že jsme jeli vlakem. Ubytovali nás v bývalých kasárnách.“ Eviným novým domovem se stal jeden z terezínských Kinderheimů, kde děti bydlely odděleně od dospělých a kde lůžko čtyřpatrové palandy sdílela s dalšími několika děvčaty.

Zřejmě až v Terezíně poprvé oblékla oděv s židovskou hvězdou. „Oblečení bylo společné, přes noc viselo na jedné tyči a ráno, do čeho jste se vešla, to jste měla… Hvězdy už byly na všem přišité.“ Nikdo se o ně prý moc nestaral, děti přes den odcházely ven a vracely se na jídlo. „Byla to většinou jen polévka z krmné řepy, ve které plavaly takové bílé tečky. Dodnes nevím, co to bylo.“

Vybavuje si také improvizovanou školní výuku. Sama ale tehdy ještě neuměla číst ani psát, a moc znalostí si prý tedy z terezínské školy neodnesla. Až dlouho po válce se setkala se ženou, která ji jako sedmnáctiletá měla ve světnici číslo 413 na starosti. „Vyprávěla mi, jak nám schraňovali kousky náhražek másla a na tom nám pak opékali brambory.“ Eva v ghettu onemocněla záškrtem a několik měsíců strávila v nemocnici. Nepamatuje si ale, že by ji nějak léčili.

Koncem zimy 1944 chodila osmiletá Eva Rosenkranc po Terezíně s cedulkou na krku, na ní bylo uvedeno její jméno a věk. Pravděpodobně již byla zařazena do transportu do Osvětimi, když ji jednoho dne vyhledala pro ni neznámá žena – jak se později ukázalo, šlo to její biologickou matku Růženu Rosenkrancovou.

Růžena Rosenkrancová byla právě v devátém měsíci těhotenství, když ji 16. února 1944 zatklo gestapo. Její desetiletý syn Julius, Evin starší bratr, zatčení unikl a do konce války se o něj ve Vysokém Mýtě starali hodní lidé. Matku však po výslechu na Pankráci deportovali do Terezína, kde o dva týdny později porodila dceru Janu. Měla štěstí, že Terezín právě v té době zahajoval tzv. „zkrášlovací akci“, která ghetto měla připravit na plánovanou návštěvu delegace Červeného kříže. Z propagandistických důvodů tu nacisté zřídili mimo jiné školu, školku i jesle – a právě v těchto „jeslích“, v pavlačovém domě č. 21 v Horské ulici, kde byly podmínky k životu přece jen příznivější, našla Růžena s novorozenou dcerkou útočiště.

A když pak Růžena v ghettu objevila i svou starší dceru Evu, odvedla ji s sebou z Kinderheimu do „jeslí“. „Žila jsem pak s malou sestrou a maminkou, byly tam možná ještě jiné děti a asi jejich maminky. Chodila jsem si hrát na tu dřevěnou pavlač, dívala jsem se svrchu na dvůr,“ popisuje Eva Demelová byt v Horské ulici, kde byla i kamna, na nichž maminka „nějakou tu polévku“ vždycky uvařila.

Změna umístění i postavení dítěte v systému řazení do transportu zřejmě způsobila, že Eva směla v Terezíně zůstat. Je také možné, že vedle novopečené matky a novorozence se i ona jakožto „starší sestra“ nacistům hodila k vytváření iluze, že život v ghettu je celkem snesitelný. Cedulku se jménem jí každopádně vzali a do transportu už nemusela.

Byla tak v Terezíně ještě i v listopadu 1944, kdy se nacisté rozhodli zlikvidovat 22 000 „uren“ s popelem obětí ghetta, do té doby uložených v terezínském kolumbáriu. „Až později jsme se dozvěděli, že to byl popel z lidí. Dávali ho do papírových krabic, my jsme udělali řetěz, jako když si zedníci podávají cihly, a podávali jsme ty krabice jeden druhému. Poslední to potom dával do vagonů, kde už to někdo rovnal.“ Popel se pak odvážel a sypal do řeky Ohře.

Všechny tři se nicméně v terezínských „jeslích“ dočkaly konce války, a když válka skončila, vrátily se přes Prahu do Vysokého Mýta. Tam se Eva poprvé dozvěděla, že má ještě staršího bratra Julia. Se svojí biologickou rodinou ale nezůstala, a vrátila se k Michalcovým do Nořína. Ve svých bezmála jedenácti letech šla po prázdninách poprvé do školy. Školu absolvovala ve zrychleném režimu a vyučila se soustružnicí.

Její biologická matka Růžena zůstala s Juliem a Janou ve Vysokém Mýtě. Později se vdala a měla ještě jednu dceru. Když bylo Evě patnáct let, Růžena na ni naléhala, aby se k nim přestěhovala, a pomohla jí živit rodinu. Eva ale nesouhlasila. „Řešilo se to u soudu. Už mi tenkrát bylo patnáct let, tak jsem si mohla říct, ke komu chci. A já jsem chtěla zůstat u maminky a tatínka, u Michalcových.“

Manželé Michalcovi si ji tedy osvojili i formálně – dříve to nebylo možné – a ona přijala jejich příjmení. Po tomto rozhodnutí se Eva s Růženou téměř pět let se nestýkala, teprve po Evině svatbě a narození syna se jejich vztah upravil. Se svými sourozenci však byla v kontaktu vždy a vídá se s nimi dodnes.

Od roku 1947 je Eva Demelová členkou Československého svazu bojovníků za svobodu (tehdy Českého, později Československého svazu protifašistických bojovníků), pravidelně se také účastní setkání lidí přeživších Terezína a ostatních akcí Terezínské iniciativy. Pracovala jako prodavačka a administrativní pracovnice. Od roku 1962 žije i s rodinou v Pardubicích.