Nejen radost z konce války. Němkám vytrhávali náušnice…

Letos si budeme připomínat osmdesáté výročí konce druhé světové války. Existují desítky, stovky svědectví o tom, jakou neskutečnou euforii lidé bezprostředně po osvobození prožívali. Ale vedle toho jsou tu také příběhy, které vypráví o poválečné nenávisti ke všemu německému. Mladá žena, kterou tehdy srazil na zem mladík z Revolučních gard, byla maminka Věry Peštukové (*1939).

Revoluční gardy byly ozbrojené jednotky, které vznikly v Československu po skončení druhé světové války v roce 1945. Jejich hlavním úkolem bylo zajištění pořádku, dohled nad odsunem Němců a kolaborantů a podpora nové poválečné správy. Často však jednaly svévolně a dopouštěly se excesů zejména při odsunu německého obyvatelstva.

Věra se narodila v tehdejším Slovenském státě v Považské Bystrici. Její tatínek Jaroslav Pavlík byl Čech a maminka Edeltraud měla z polské kořeny. Rodinu v roce 1941 rozdělil alkohol, Edeltraud kvůli tomu s dvouletou Věrkou odjely k babičce do Opavy.

Na konci války se situace ovšem zkomplikovala. Nacisté 20. března 1945 vyhlásili Opavu pevnostním městem, které měl wehrmacht bránit do posledního padlého. Maminka s Věrkou i s babičkou Annou odjely do Falkenau (dnes Sokolov) za Edeltraudiným bratrem Adolfem Zeisbergrem, kde také zažily osvobození americkou armádou. Když válka skončila, vydaly se zpět do Opavy, kde měly dům.

„Cesta to byla nebezpečná, já ani babička jsme nesměly promluvit, aby nebylo slyšet němčinu. Když jsme dorazily do Opavy, náš dům byl vyrabovaný, vzali i moji dětskou knížku a panenku. A tehdy, ve svých šesti letech, jsem si uvědomila, že válka s sebou nese krádeže a smrt,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Věra Peštuková.

Návrat do vybombardované Opavy krátce po konci války (Věra Peštuková)

Rok nato Věrka nastoupila do školy. Neuměla ani slovo česky, ale po třech měsících úporného studia češtiny se ve třídě bez problémů domluvila. Mezitím její maminku úřady zbavily českého občanství, což pro Edeltraud znamenalo zákaz nočního vycházení anebo možnost nákupu pouze během jedné hodiny před zavírací dobou, také nesměla používat telefon a vlastnit rádio. Do Německa nakonec musel jen Věřin strýc Adolf. Edeltraud s Věrou a babičkou směly zůstat jen díky úplatku na příslušném úřadě, rodina za tento klid zaplatila… Věra Peštuková se nakonec s manželem i dětmi usadila v Jeseníku, kde část života pracovala jako zdravotní sestra v Priessnitzových lázních.

Podobné kulisy plné poválečné zášti prožila také Alžběta Odziomková, která se narodila v roce 1938 německým rodičům v Chebzí na Jesenicku. Její tatínek padl v řadách wehrmachtu v bitvě o Charkov. Sudetští Němci byli na Jesenicku před odsunem internováni v zajateckém táboře Muna Mikulovice, jako jednu z prvních tam odvlekli Alžbětinu babičku a zbytek rodiny brzy následoval. Jednoho dne úřady Němce shromáždily na náměstí v Jeseníku k jakémusi třídění.

Proč rodinu nezařadili do odsunu Němců (Alžběta Odziomková)

Alžběta Odziomková dodává, že poblíž stáli čeští sedláci, kteří krátce předtím zabrali statky po Němcích a vybírali si tu lidi na práci. Protože Alžbětina maminka uměla trochu česky, podařilo se jí získat místo u sedláka Josefa Štafy, který prý neuměl hospodařit. Do práce se musely zapojit i děti.

„Se sestrou jsme musely pást krávy, jíst jsme neměli co. V létě jsme jedly ovoce a když nám něco dovezla děcka od sousedů, tak bylo zle. Pod krávou jsme si do pusy alespoň nadojily mléko,“ vzpomíná na roky tvrdé dřiny Alžběta Odziomková, kterou tehdy kvůli tomu, že neuměla česky, nechtěli přijmout ani do školy. Nakonec školu dokončila a svůj profesní život spojila s jesenickou textilkou Moravolen.