Vitalij Kim: O mrtvých se mluví buď dobře, nebo vůbec

Martin Kroupa: Jak jste se vlastně dostal do politiky?

Vitalij Kim: Do politiky jsem rozhodl jít v roce 2019, předtím jsem působil v soukromém sektoru. Absolvoval jsem Mezinárodní podnikatelský institut a mám zkušenosti v různých oborech, chvíli jsem pracoval i na ministerstvu zemědělství. Jeden z důvodů, proč jsem do politiky šel, bylo, že úřady byly strašně zkorumpované. V roce 2019 probíhala kampaň prezidentských voleb. Zelenskij chtěl změnu, vystupoval razantně proti korupci. První a pro mě nejdůležitější věcí byla reforma soudnictví. Institut vlastnických práv se měl stát na Ukrajině konečně nedotknutelným. A moje žena mi řekla, abych jim šel pomoct – tak jsem se jako dobrovolník dostal do volebního štábu současného prezidenta Volodymyra Zelenského. Po nějaké době jsem začal předvolební kampaň Zelenského organizovat a po jeho zvolení mi nabídli funkci šéfa oblastní státní správy v Mykolajivu.

Zásadním faktorem úspěšného zastavení postupu ruské armády na Ukrajině v únoru a březnu 2022 bylo masivní zapojení občanské společnosti do společné obrany země. Organizace odboje mnohdy závisela na do té doby neznámých regionálních autoritách. Místní obyvatelé často improvizovaně připravovali ruským jednotkám nepřekonatelné překážky, a v některých případech necvičení dobrovolníci dokonce pomohli v přímé konfrontaci zamezit nástupu nekonečných kolon obrněných vozidel ruských sil. První velké vítězství nad ruskými okupanty Ukrajinci zaznamenali už v polovině března na jihu Ukrajiny v bitvě o město Mykolajiv. Prezident Zelenskij na počest statečného boje udělil Mykolajivu titul „Město hrdinů“. Jedním z takzvaných velitelů-civilů zdejší obrany byl hejtman oblasti, ukrajinský podnikatel a politik s korejskými kořeny Vitalij Kim. Po vyhlášení stanného práva a válečného stavu se Kim automaticky stal vedoucím oblastní vojenské správy Mykolajiv. Na Ukrajině patří mezi ikonické postavy odporu proti okupaci také díky svým pravidelným vysíláním na sociálních sítích, které uvádí sloganem „Dobrý večer, my z Ukrajiny“, ten se stal mimořádně populárním. Rusové se ho pokusili několikrát zlikvidovat, při útoku na administrativní budovu v Mykolajivu, kde měl se svým týmem mít poradu, zemřelo téměř třicet jeho spolupracovníků. Kim přežil pouze náhodou, protože na společnou poradu dorazil se zpožděním…

MK: Takže vaším prvotním impulsem pro vstup do politiky byl boj proti korupci…

VK: Myslím, že jsem to tehdy až natolik do hloubky nepromýšlel, v té době jsem využil příležitosti dělat něco užitečného. Pak jsem si uvědomil, že na regionální úrovni mohu změnit spoustu věcí – proto jsem v této práci pokračoval. Pro mě bylo problémem, že moje zkušenosti byly spíš podnikatelské: dělat vše krok po kroku a logicky. Tradiční byrokratický systém fungoval tak, že můžete dělat jen to, co je povoleno. Ale v podnikání lidé vždy hledají způsoby, jak problémy řešit. V podstatě Volodymyr Zelenskyj se rozhodl kandidovat na prezidenta, aby to mohl změnit k lepšímu, aby změnil přístup lidí. To přesně odpovídalo mým představám. Lidé tady ale nejsou úplně připraveni rychle přejít na evropské normy chování. My všichni, když přijedeme do Evropy, se chováme podle evropských pravidel, ale tady jedeme podle starých zvyklostí.

MK: Účastnil jste se „Majdanu“, Revoluce důstojnosti?

VK: Do „Majdanu“ jsem se nezapojil. Ale ty hodnoty „Majdanu“ jsem bránil. Konkrétně tady v Mykolajivu jsem bránil budovy oblastních státních úřadů, když je chtěli obsadit… Měl jsem zbraň, ale naštěstí jsem ji nemusel použít. Na Majdanu v Kyjevě jsem ale nebyl.

MK: Jaká situace v roce 2014 v Mykolajivu byla? Místní lidé byli tehdy spíš proevropští, nebo proruští?

VK: U nás to bylo v poměru 50 na 50, ale řekli jsme si, že nemůžeme nikoho nechat obsadit úřady násilím, jako se to stalo v Doněcku, v Luhansku a na Krymu. Proto se v Mykolajivu lidé rozhodli, že budeme „Ukrajina“, a nic podobného tady nepřipustíme.

MK: Tušil jste před únorem 2022, že Rusové zaútočí na celou zemi?

VK: Ne, nevěřil jsem tomu, a dokonce jsem tvrdil, že se to nestane. Až do 24. února…

MK: Pamatujete si, co jste dělal, když Rusové zaútočili?

VK: Ano, vzpomínám si: spal jsem doma v patře s otevřeným oknem. Začalo to rachotit. Zvuk mobilu jsem měl vypnutý, protože bylo příliš brzy. Mám ale několik kontaktů, kteří se mi dovolají, i když mám zvuk vypnutý – a když zavolal můj zástupce, překvapilo mě, co po mně v pět ráno chce. Řekl mi: „Válka začala, musíme jednat.“ – „Dobře, jdu.“ To si pamatuji. Okamžitě jsem pochopil, že všechno, co bylo „předtím“, skončilo. Teď bude všechno jinak, jen nevíme, jak přesně. Pamatuji si, že jsem si uvědomil, že budu muset hodně pracovat. A měl jsem pocit, že se děje něco hodně nepříjemného. A to bylo vše: oblékl jsem se a odjel do práce.

MK: Uvědomoval jste si, že jste byl pro Rusy jedním z hlavních terčů?

VK: Tehdy nebyl čas takto přemýšlet. V situacích, jako tato, se jen pustíte do práce a děláte, co musíte.

MK: Mluvil jste v minulosti o tom, že Mykolajiv se na začátku útoku Rusů proměnil v jedno velké mraveniště. Jak jste to myslel?

VK: Myslel jsem to tak, že jsme jako mraveniště fungovali, protože každý věděl, co má dělat, a soustředil se výhradně na to. Neexistovala žádná kontrola, organizace, existoval jakýsi horizontální systém, kde stovky lidí s konkrétními úkoly mlčky ty své úkoly plnili. Dokončí jeden – přijdou si pro další. Proč mraveniště? Protože množství úkolů, které bylo třeba splnit, bylo tak velké, že jednoduše řečeno nikdo nemohl zůstat doma.

MK: A jaké byly vaše první kroky při obraně města před Rusy?

VK: Nejprve jsem se zeptal náměstka, podle jakých zákonů a pravidel budeme postupovat. Jak je definované stanné právo a co s ním dělat. Přinesli mi nějaké obálky, byl tam jakýsi plán, kódy, hesla tajných služeb. Otevřel jsem je a zjistil, že to byla čistá teorie napsaná ještě za Sovětského svazu, která neměla nic společného s tím, co bylo třeba udělat. V obecných rysech řečeno musel jsem někomu napsat dopis, aby něco udělal – za týden. Tak jsem svolal armádní a obranné síly a položil otázku – kdo velí? Odpověděli mi, že podle zákona vojenský komisař. Protože ještě nebylo žádné operativní velení, nebyly žádné síly zodpovědné za obranu, nebylo prostě nic. Tak se zeptám toho komisaře: A co teď? A on na to: „Připravuji mobilizační plán, dávám dohromady mapy.“ Uvědomil jsem si, že obrana takto fungovat nemůže. Můj děda mi kdysi říkal, že vojáci, pokud je neseřveš, nic neudělají a nebudou ti rozumět. Tak jsem se do nich pustil a oni od té chvíle začali dělat to, co jsem jim nařídil.

MK: Kdo byli první obránci města?

VK: Už 24. února se Rusové přiblížili k Chersonu, probíhaly boje o Antonivský most, naše ozbrojené síly ustupovaly směrem k nám, panoval velký chaos, a my jsme měli den, ani ne dva, abychom se zorientovali. Už si ani nepamatuji, kdy došlo k prvnímu boji. Ale ve stejný den už byli v pohotovostním stavu bezpečnostní služba, policie, hlídková policie, síly teritoriální obrany a Národní garda. Týlové vojenské jednotky, které byly na východě našeho regionu, měly za úkol bránit své základny. Shromáždili jsme všechny bojeschopné lidi, rozdělili oblasti, začali stavět kontrolní stanoviště a odřezávat vstupy do města. Každý bránil nějakou část města, všichni běželi najít si nějaké místo, které budou bránit. Zahradili jsme cesty ze stran, kde by protivník mohl zaútočit, betonovými bloky, ale už jsme nevěděli, že musíme město bránit i zezadu, bránili jsme jen zepředu, odkud Rusové táhli. První obránci byli civilisté, kteří vyjížděli na bojové akce na hranici Chersonské oblasti – Luč, Ševčenkove – všude tam, kde jsou silnice. Byly to ty první střety, než se stačili zformovat naši vojáci. Zřejmě díky nim jsme získali čas. Rusové se přesouvali různými směry, nejen na Mykolajiv. Nastupovali směrem k Voznesensku přes Baštanku. Na naší straně byly různé jednotky, civilisté a třeba policisté ve výslužbě nebo veteráni z Afghánistánu, kteří měli bojové zkušenosti. Vzali do rukou zbraně a šli. Někdo se pak za dva dny vrátil – „Dejte mi další!“ Neexistovalo žádné centralizované velení… Existovala jen logika budování obrany. Postupně jsme to vylepšovali.

MK: Kde jste vzali zbraně?

VK: Tehdejší ministr obrany Oleksij Reznikov byl se mnou v přímém kontaktu, byli jsme přátelé. Znali jsme se dlouho předtím. V té době pro něj pracoval Oleksandr Lijev, kterého jsem znal taky dlouho. Na mou přímou žádost, že nutně potřebuji zbraně, a to ty těžšího kalibru, nám je začali posílat. Druhý den jsme už vykládali z náklaďáku zbraně a předávali je armádě a dobrovolníkům. V té době na vojenském komisariátu stály fronty.

MK: A co lékaři? Kdo se staral o zraněné?

VK: Chirurgové, sestry, ostatní doktoři vůbec první dny nespali, jen přijímali raněné. O všechny se postarali. Nechodili do krytů, operovali pod palbou.

MK: Jeden z vašich prvních rozkazů zněl, aby lidé vytáhli na ulice pneumatiky a zapálili je. Jaký to mělo cíl?

VK: Mělo to dva důvody. Prvním bylo všechny zalarmovat, že se něco děje, druhým důvodem bylo vytvořit kouřovou clonu, která nás chrání před nepřítelem. Také jsme Rusům chtěli ukázat, že se nechystáme je vítat. Na začátku byli lidé vyděšení, ale když je zaměstnáte, pomůže jim to se srovnat. Podařilo se v situaci, kdy přestal fungovat internet a vypadla telefonní síť, informovat vojáky. Také to splnilo psychologický účel – lidi začali stavět barikády ze všeho, co měli po ruce.

MK: A pomohlo to…

VK: Někteří lidé si pamatovali ještě z Majdanu pneumatiky, barikády, pancéřové vozy – tyto zkušenosti měli. Kdybychom takové zkušenosti neměli, asi bychom dělali něco jiného. První, co nás tedy napadlo, bylo, že se zabarikádujeme.

MK: Útok na Mykolajiv se nakonec podařilo odvrátit a Rusové pak táhli na Voznesenk. Pokračovali jste pak v obraně celé Mykolajivské oblasti?

VK: Přeřízli jsme jim přímou cestu, museli oklikou. Naše skupiny pracovaly po celé oblasti. Viděli jsme všechny jejich pohyby. Navíc techniku, kterou jsme ukořistili Rusům, jsme předali jednotkám pravidelné armády, třetímu pluku, osmdesáté brigádě a šestačtyřicáté brigádě.

MK: A co se stalo s místními proruskými kolaboranty?

VK: O mrtvých se mluví buď dobře, nebo vůbec.

MK: Věděli jste ale, kdo na jaké straně stojí?

VK: Nějaké procento kolaborantů bylo všude. Důvody měli různé, obzvlášť ti méně inteligentní, někdo chtěl být „agentem 007“, jinému už chyběly jakékoliv emoce. Na takové narazíte všude. Většina lidí z Mykolajivu do Ruska nechtěla. Byli ale i tací, kteří nostalgicky vzpomínali na Sovětský svaz, že tam bylo lépe, ale hlavně proto, že za Sovětského svazu byli mladí. A když přiletěly rakety, tak říkali: „Tohle ale bratři nedělají.“ A hned je to přešlo.

MK: Utíkali lidé z Mykolajivu? Jak jste zvládali zabezpečit jim bezpečný odchod?

VK: Lidé odjížděli, na výjezdu z města bylo mnoho aut. Organizovali jsme autobusy pro ty, kteří nemohli odjet sami… Ale nedošlo k žádnému kolapsu, nikdo neutíkal pěšky. Zorganizovali jsme evakuaci všech, kteří to chtěli, místní firmy organizovaly autobusy do Oděsy, a dokonce i na sever Ukrajiny. Do Kyjeva se nikomu moc nechtělo, protože ani tam nebylo moc bezpečno. Ano, lidé odjížděli, protože měli strach. Na druhou stranu byli i tací, kteří naopak přijížděli do Mykolajivu, aby ho bránili.

MK: Jaká je tady situace dnes? Je pravda, že lidé jsou válkou vyčerpáni?

VK: Samozřejmě, ale tohle, je situace, která se nedá s ničím moc srovnávat. Víme, že tohle je plnohodnotná válka na vlastním dvorku, pak i přístup k tomu faktu máme odpovídající. Na západní Ukrajině jsou lidé, kteří jsou unaveni válkou, ti nikdy nebudou rozumět třeba lidem v Chersonské oblasti, která byla okupována a nadále je každý den ostřelována. Naše radní, jakmile byl Cherson osvobozen, odjela do Chersonu pracovat. Nejedná se tedy tolik o únavu. Je štěstí žít v míru, ne v první linii, nebýt každý den pod palbou. To se nedá srovnávat, věřím, že většina lidí na Ukrajině je určitě unavena, ale ne jako naše armáda, ne jako civilisté, kteří byli buď nuceni odejít, nebo žít na frontě. Nebo pod okupací.

MK: Mykolajiv byl jeden čas městem, které z celé Ukrajiny Rusové nejvíc bombardovali. Kolik lidí zde vlastně zůstalo?

VK: Před invazí žilo v celém Mykolajivském regionu přibližně 1 150 000 obyvatel, v březnu 2022 jich zůstalo přibližně 600 000, nyní je nás tu zase skoro 1 100 000. Ale z toho počtu je přibližně 100 tisíc lidí, kteří sem uprchli z míst, kde je situace horší, většinou z Chersonské oblasti. Pokud se budeme bavit o městě Mykolajiv, žilo zde přibližně 470 tisíc a v březnu 2022 zde zůstalo přibližně 180 tisíc lidí. Nyní je tu opět kolem 430 tisíc obyvatel. To znamená, že nás je dost, skoro všichni se vrátili a pracují.

MK: Jaká je dnes v Mykolajivu atmosféra?

VK: Když se 11. listopadu 2022 našim ozbrojeným silám podařilo osvobodit pravý břeh řeky Dněpru a město Cherson, všichni si strašně oddechli, začali jsme se vzpamatovávat a žít. Proto se tu lidé usmívají, můžete se projít po ulicích a podívat se kolem. Byl jsem ve městě Sumy v Doněcké oblasti, tam lidé spoustu věcí přijímají hůř, i když tam takové problémy jako v Chersonu během ruské okupace třeba neměli. Záleží tedy více na vnímání situace než na situaci samotné. Mykolajiv není okupován, ale svobodný, rekonstruujeme a snažíme se nastartovat ekonomiku. Celkově tedy situace není zas až tak složitá.

MK: Co očekáváte od mírových jednání, která nyní probíhají?

VK: Vůbec tohle neřeším. Věcmi, které nemohu ovlivnit, se netrápím. Mám toho tolik na práci.

MK: Jak vidíte Čechy? Jako spolehlivé partnery do budoucna?

VK: Jsme si velmi blízcí, v Praze jsem byl mnohokrát, ale nemůžu říct, že by nás tam měli nějak moc rádi, protože podmínky diktují peníze. A dobrý je ten, kdo je přináší. Vzájemná spolupráce by měla být oboustranně výhodná. Například máte funkční finanční instituce, máte levné peníze a my máme levnou pracovní sílu. Nebo vy máte technologii, my máme zkušenosti s jejím používáním nebo naopak. Co vás bude určitě velmi zajímat, to jsou naše vojenské zkušenosti, odolnost vůči agresi, vzdělání v mnoha oborech… A obecně je potřeba budovat úzké obchodní vazby, aby se vaše produkty prodávaly na našem trhu, a naše produkty na vašem. Následně dojde k určitému kulturnímu propojení, dojde k propojení podnikání, ekonomiky… Když budeme jednotní, budeme silnější.

V Mykolajivu 5. 2. 2025