Vždy, když se bouchalo na dveře, báli jsme se

Hildegarda Sedlářová (roz. Luxová) se narodila v roce 1926 v osadě Světlov (Lichtenthal), který byl součástí města Šternberk. Její rodiče Rudolf a Anna Luxovi byli německé národnosti. Otec přišel o život, když bylo Hildegardě pět let – z bojů první světové války si přinesl malárii, jejímž následkům po letech podlehl.

Válka začínala pro Luxovi pozvolna. Hildegarda ani nemusela nastoupit do dívčí obdoby Hitlerjugend nazývané Bund Deutscher Mödel, kterou organizovala její škola, již mezitím stihla ukončit. Bratr Rudolf členství v Hitlerově mládeži odmítal. „Rudu vyhodili, protože tam nechodil. Maminka tenkrát musela zaplatit padesát marek pokuty,“ vzpomíná Hildegarda Sedlářová.

Šternberskou synagogu nacisté vypálili již v roce 1938. Většina Židů tehdy z obce odešla neznámo kam. Tři roky nato potkala Hildegardina maminka na náměstí plačící ženu: „Seděla venku, dvě kabely měla, a brečela. Měla tak osmašedesát.“ Jmenovala se Gesslerová a byla Židovka. Maminka ji ukryla a více než rok jí poskytovala střechu nad hlavou, u německé rodiny našla druhý domov.

Poskytli pomoc Židovce Gesslerové (Hildegarda Sedlářová)

Luxovi ovšem netušili, že v domě se ukrývá další člověk – Židovka Brachová. „Paní Gesslerová u nás byla jeden a půl roku. Paní Brachová, která byla taky Židovka, i ta se schovala tady u nás, u té paní Gesslerové. A představte si, my jsme to nevěděli! V noci vždycky spala dole s ní v posteli a brzo ráno se schovala tady na kopci. A paní Gesslerová, ta pokaždé říkala: ,Paní Luxová, dejte mi jenom málo jídla. Ne tolik, kolik mi dáváte.‘ Ale najednou chtěla víc, paní Brachová s ní totiž jedla. Bylo tak devět hodin večer a najednou bouchání na dveře. Tři tam stáli. Kožený kabáty, klobouky…“

Annu Luxovou tehdy gestapo několik hodin vyslýchalo, na přímluvu známého ji nakonec propustili. A Brachová nejspíš zmizela v jednom z koncentračních táborů… Ale paní Gesslerová přežila, Luxovým prý po válce přišel děkovný dopis.

Po osvobození Šternberku musela Hildegarda uklízet v sovětském lazaretu. Neměla na Sověty dobré vzpomínky, byla totiž svědkem toho, jak vojáci surově znásilnili Polku Jablonskou, která u Luxových tehdy také bydlela. Pozorovala to z úkrytu zpod postele a jako zázrakem se jí nic nestalo. Jejího bratra Rudolfa vojáci chytili a vyslýchali: „On jim měl říct, kde jsem. Ti ho tak bili, že krvácel z nosu, z pusy, a neřekl. Později mi říkal: ,Hildi, oni by mě mohli zabít, já bych to ale neprozradil.‘“

Mučení a vraždění Němců prý s příchodem nových obyvatel do Šternberku bylo na denním pořádku. Lidé, zpiti krví, nenáviděli vše německé. Ale našli se i slušní lidé – třeba František Sedlář, kterého Hildegarda znala z dětství a který se později stal jejím mužem.

„Pak byly Vánoce, topení jsme neměli, zima byla. Byli jsme jenom ochrnutá maminka, Ruda a já. Seděli jsme, zima byla a neměli jsme ani co jíst. Najednou bouchání na dveře, my jsme se totiž vždycky báli, když se bouchalo na dveře… Ruda tam šel: ,Je tam jeden pán.‘ Tak jsem šla ven, byl to Franta. V ruce stromeček a tašku a v ní měl jídlo. To nemůžu nikdy zapomenout, na Štědrý večer nám donesl jídlo a malý stromeček. A od té doby jsem říkala: ,To je opravdu hodný člověk,‘“ uzavírá Hildegarda Sedlářová.

Děkujeme za podporu městu Šternberk a Olomouckému kraji! Paměť národa stále hledá pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.