Kořeny bolesti lidí v nemilosrdné době. V Novgorodské oblasti to tak chodilo

Moje matka Irina Vasiljevna Dobuševa se narodila 16. května 1941 ve Staré Russe v Novgorodské oblasti, v domě, kde štěstí bylo vzácným hostem. Její matka Taťana Nikolajevna Kazakova přijela rodit ke své matce Anně Rogozině. „Babička Anna,“ vzpomíná máma, „byla tvrdá, vyhaslá a lakomá žena.“

Manžel Taťany Vasilij Romanovič Kazakov zůstal v Leningradu, kde pracoval jako lodní inženýr v loděnici. S sebou Taťana přivezla dvě starší dcery – Ludmilu a Albinu. Irina, má matka, se stala třetí, nejmladší.

Velký dům babičky Anny stál u železniční stanice – její předkové od roku 1878 pracovali na železnici. Nikolaj Rogozin, Taťanin otec, byl strojvedoucím; pohledný muž, který opustil rodinu a Starou Russu. Anna zůstala sama – se zimou v srdci a třemi dcerami, na které čekala válka a evakuace.

Když byl Irině pouhý měsíc, začala válka. Ve chvíli, kdy jí byly dva roky, Němci už stáli u Staré Russy. Musely utéct a rychle.

Babička Taňa sbalila tři dcery, Ludmilu, Albinu a malou Irinu, vzala svou matku Annu a sestru Raisu a v nákladních vagónech odjeli do vnitrozemí SSSR. S sebou měly jen Irininy plenky, pár kusů prádla a velkou peřinu z husího peří, která se stala jejich záchranou: spaly na ní ve vagónech, zahřívaly se pod ní v povolžských mrazech. Tato peřina přežila všechny a zůstala u Ludmily jako němý svědek těch strašných dnů.

Manžel Taťany Vasilij Romanovič odešel z Leningradu na frontu a sloužil v Kaspické flotile. Po osvobození Ukrajiny byl převelen do Kyjeva, kam si vzal ženu a dcery z evakuace. Babička Anna s Raisou se vrátily do Staré Russy.

V roce 1946 byl Vasilij Romanovič poslán pracovat do Sovětsku do dílen loděnice. Přivolal Taťanu s dcerami a usadili se v pětipokojovém bytě deportovaných Němců na ulici Pobjedy. Němky chodily a pomáhaly Taťaně s praním a úklidem. Neplatila jim penězi, ale jídlem, manžel totiž dostával dobré příděly. Němky nikdy nevzaly víc, než bylo nutné, a říkaly: „Frau má děti…“

Psal se rok 1946. Vasilij Romanovič vešel do koupelny, přistoupil k zrcadlu a přiložil pistoli ke spánku, zazněl výstřel. Taťana mu právě čistila kabát do práce, dcery spaly. Ludmila se děsivým zvukem probudila, přelezla přes spící Irinu a vběhla do koupelny. Otec ještě žil, matka seděla na podlaze, držela mu hlavu a snažila se zastavit krvácení. Jeho poslední slova byla určena ženě:

Babička Taňa až během Perestrojky poznala jeho osud. Poprvé jsem se dozvěděla, že stalinské zatýkání se nevyhnulo ani jemu, v roce 1936 děda Vasilij strávil půl roku ve vězení.

Perestrojka – série politických a ekonomických reforem během 80. let v Sovětském svazu pod vedením tehdejšího generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova.

Mohla ho zlomit válka, zatčení, alkohol nebo život ve městě, odkud vyhnali Němce. Možná to byla politika, svědomí nebo nešťastná láska. To už nezjistíme. Vasilije pohřbili na německém hřbitově v Sovětsku. Na hrob postavili velký kámen z německého hrobu, kolem byla ohrádka. Kdo tam bude jako první, hledejte Vasilije Romanoviče Kazakova.

Babička Taňa ovdověla ve 38 letech. Po manželově smrti se přestěhovala na ulici Timirjazevovu, nemohla zůstat v bytě, kde ukončil svůj život. Do Sovětsku se k ní postupně přestěhovaly sestra Rája a matka Anna.

Taňa pracovala na dvou místech v nemocnici, šila dcerám šaty, starala se o zahrádku – plela, sázela, vařila zavařeniny na zimu z angreštu a rajských jablíček. Máma se slzami v hlase vzpomíná, že v těch hladových poválečných letech její matka svou prací zajistila dcerám to, co jiné děti nikdy neviděly. Tepla v ní však nebylo: nemluvila s dětmi, neobjímala je. Máma říká, že ji nikdy v životě nepolíbila, ale nepovažuje to za to nejdůležitější, hlavní je pro ni matčin každodenní zápas o přežití.

Starším dcerám Taňa zajistila vzdělání, má matka Irina se v Sovětsku nechala zaměstnat jako účetní v dílnách loděnice. Právě tam ji spatřil Viktor Dobušev, poručík. Po absolvování Námořní vojenské školy byl přidělen do Liepāje na hlídkový člun, který přijel do Sovětsku na opravy.

Viktor byl v civilu, nepřiznal, že je důstojník, jen řekl, že ji viděl v loděnici. Jí se na tancovačce více líbil jiný, chlapec v bílých moderních botách. Ale Viktor byl vytrvalý. Nabídl, že ji doprovodí domů. A 20. dubna 1960 se vzali.

Na prvomájové manifestaci je vyfotili. Z fotky byste nepoznali, že jsou to novomanželé, vypadají příliš nezávisle. Ruce v kapsách, máma se skeptickým úsměvem napůl, táta se zamilovaným příslibem v očích.

Dvacet dní po svatbě táta odplul na svém člunu. Když se v Liepāji dozvěděli o jeho sňatku, přivítal ho na molu zástupce politického důstojníka a předal mu klíč od pokoje na ulici Kolhoznicku. Viktor poslal mladé manželce telegram:

Máma přijela s jediným kufrem. Nejprve bydleli na ulici Kolhoznicku ve dvoupokojovém bytě spolešně s bývalou majitelkou domu. Později jim vojenská jednotka, ve které táta sloužil, přidělila pokoj na ulici Škede. Hned za sousedním domem bylo moře. Máma ráda chodila do dun a opalovala se, když na to vzpomíná, její hlas se mění. Právě tam v Liepāji jsem se 17. února 1962 po těžkém porodu narodila já.

Tento příběh vypráví o tom, jak tvrdošíjně láska proráží skrz nánosy politických rozporů. Původní majitelé se tísnili v koutech vlastních bytů, noví nájemníci bez rozmýšlení zabírali pokoje deportovaných Němců a všichni zachovávali hrobové ticho. Možná proto se osobní osudy lámaly, propleteny vnitřními tragédiemi a alkoholem.

Nezůstaly žádné záchytné body morálky ani síla k odporu – jen slepá poslušnost systému, který lidi nejprve odnaučil soucitu a poté i samostatnému myšlení. Upřímně si nespravedlnosti nevšímali, „všichni tak tenkrát žili“ se stalo univerzální výmluvou.

A přece láska prorážela skrze tyto ruiny, křehká, ale houževnatá jako první tráva na vypáleništi. Minulost je však nepouštěla, projevovala se prázdnými pohledy, zvykem zamlčovat bolest nebo neschopností obejmout vlastní dítě. To není jen rodinná historie. Je to nemilosrdná diagnóza éry, ve které se lidskost stala směnným artiklem. Ve které vítěze, aniž by si to uvědomili, proměnili ve vyhnance, vyhnance z vlastních duší.

Nová historie se skutečně rodí z trosek té staré. Ale jaké budou ty nové „domy“ záleží na tom, zda najdeme odvahu tyto trosky skutečně vidět a vyslovit jejich pravá jména. I když láska novou šanci dává, kořeny bolesti přetrvávají. V tom je ta nejtrpčí pravda: čistá stránka historie neexistuje, vždy píšeme přes smazané řádky minulosti.