Číšníci přijdou o „dýška“, nebo budou osvobozená z daní?

Zatímco v USA je dýško prakticky povinností a obsluha si díky němu vydělá i čtvrtinu z ceny účtu navíc, v Česku to nikdy nebylo tak přehnané. Tady šlo spíš o nepsané pravidlo slušnosti – zaokrouhlit účet nahoru, přihodit pár korun a přitom říct „děkuju“.

Typická česká dýška bývala kolem pěti až deseti procent, často prostě „do stovky“. Nebylo to o procentech, ale o zvyku. Zaokrouhlení, pár korun navíc, to stačilo. A právě ten zvyk zajišťoval, že číšník měl ke své nízké mzdě ještě stabilní přilepšení.

Jenže tehdejší systém měl i svou druhou tvář: většina těchto peněz se nikde neobjevila oficiálně. Zaměstnavatelé mohli oficiální platy držet při zemi, protože „hosti přece něco nechají“. A právě s přechodem k elektronickým terminálům se tahle neviditelná rovnováha začala hroutit.

Když dnes zákazník zaplatí kartou a na obrazovce přidá spropitné, peníze často jdou automaticky na účet provozovatele. Ten pak rozhoduje, kolik z dýšek skutečně doputuje k obsluze – a to není vždy moc.

Zatímco dřív číšník po směně rozdělil tržbu s kuchařem a výčepem, dnes se musí spoléhat na dobrou vůli majitele, že „se zúčastníme“. V mnoha podnicích tak obsluha z terminálových dýšek nevidí skoro nic, nebo je dostává se zpožděním – často navíc po zdanění.

Kombinace nízkých základních mezd a mizivých dýšek pak vede k tomu, že mnoho zkušených číšníků z oboru odchází. A mladí, kteří by dřív brali pohostinství jako přivýdělek, už nevidí důvod nastoupit.

V české gastronomii patří spropitné mezi zásadní část příjmů. Podle zprávy vychází průměrné dýško z plateb kartou na menší částku, typicky nepřesahuje deset procent účtu.

Dále: „Výše spropitného podle pokladních systémů roste… Tuzemské stravovací podniky vyberou na spropitném dvanáct až patnáct miliard Kč za rok, vyplývá z odhadu Hospodářská komora ČR.“

V práci to znamená, že pro běžného číšníka může jít o částku, která rozhoduje, jestli se jeho výplata pohybuje kolem dvaceti nebo třiceti tisíc korun měsíčně. V reálném životě tedy dýško není jen bonus, ale podstatná složka mzdy – a tím pádem i otázka přežití.

Restauratéři proto navrhují, aby spropitné bylo osvobozené od daní i odvodů. Argumentují tím, že dýško není plat, ale dar. Host ho dává dobrovolně a jako uznání za dobrý servis – ne jako součást pracovního poměru.

Pokud by návrh prošel, mohla by obsluha dostávat spropitné přímo, bez prostředníka-podniku. To by obnovilo motivaci a mohlo by přitáhnout lidi zpět do oboru, který už dnes bojuje s chronickým nedostatkem personálu. Pro stát by to znamenalo jediné – ztrátu malé části daňových příjmů, ale z dlouhodobého hlediska stabilnější trh práce a menší šedou ekonomiku.

Kritici však upozorňují, že zcela osvobodit dýška by mohlo být nespravedlivé vůči jiným profesím. Proč by měl číšník dostávat část výplaty bez odvodů, když jiní pracovníci platí z každé koruny daně?

Další problém je kontrola. Jak se pozná, které peníze jsou dýško a které už běžný příjem? A co se stane, pokud zaměstnavatel bude dýška vykazovat jako odměnu, aby se vyhnul odvádění daní? Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že ani tam není systém jednoduchý.

České hospody stojí na rozcestí. Na jedné straně moderní platební technologie, které přinášejí přehlednost a kontrolu. Na druhé straně lidé, jejichž práce závisí na lidském uznání – na dýšku, které se v tichosti ztrácí v systému. Dřív stačilo, aby host zaokrouhlil účet a kývl na číšníka s poděkováním. Dnes o tom rozhoduje terminál. A zatímco v Americe dýško živí celé odvětví, v Česku se z něho stává symbol promarněné příležitosti. Možná by opravdu stálo za to, vrátit dýškům jejich původní smysl – odměnu od srdce, ne daňový problém.

Zdroj: iDNES, ČT24, Deník, HN.cz (odkaz), zadnyspeky.cz