Mozek nepozná rozdíl: čtení a poslech knih fungují téměř stejně

Papírová kniha nebo hlas vypravěče ve sluchátkách – to je otázka, která rozděluje milovníky literatury už léta. Jedni přísahají na vůni papíru a možnost si text podtrhávat, druzí si užívají svobodu, kterou přináší poslech při řízení nebo běhu. Věda ale naznačuje, že z pohledu mozku mezi nimi není tak velký rozdíl, jak by se mohlo zdát.

Na první pohled jde o dva úplně odlišné procesy – čtení zapojuje zrak, zatímco poslech sluch. Jenže magnetická rezonance ukazuje něco fascinujícího: jakmile mozek začne příběh zpracovávat, aktivují se téměř shodné oblasti. Ať už čteme, nebo posloucháme, mozek rozkládá věty, sleduje příběhovou strukturu, vyhodnocuje emoce a vztahy mezi postavami. Rozdíl je pouze v tom, kudy informace „vstupují“ – buď přes oči, nebo uši.

Zajímavostí je, že i při poslechu se aktivují části mozku spojené se zrakem. Posluchači si totiž příběh spontánně představují, vytvářejí si obrazy, a tím mozek vlastně „vidí“, i když oči zůstávají zavřené.

Přestože mozek reaguje podobně, papírové knihy mají v jednom ohledu navrch – v přesnosti porozumění a zapamatování. Vědci z Univerzity Stavanger například zjistili, že lidé, kteří čtou z papíru, si lépe pamatují děj i detaily než ti, kteří poslouchají.

Papír totiž dovoluje zastavit se, vrátit se o odstavec zpět, podtrhnout si pasáž nebo si dělat poznámky. Tím se mozek aktivněji zapojuje do procesu a lépe ukládá informace do paměti. Navíc pomáhá tzv. vizuální orientace – mozek si zapamatuje, že určitá myšlenka byla „vlevo dole“ na stránce, což při poslechu nejde.

Audioknihy ale rozhodně nejsou „podvod na literaturu“. Naopak – vynikají tam, kde text nestačí: v emocionálním prožitku. Hlas interpreta dokáže dát příběhu nový rozměr. Intonace, pauzy, tempo – to všechno působí na posluchače podobně jako hudba.

Nejde jen o pohodlí, ale i o způsob, jak se s příběhem emocionálně spojit. Dobře načtená audiokniha probouzí empatii a vtahuje do děje silněji než tichá četba. Z neurologického hlediska totiž aktivuje limbický systém, tedy oblast mozku spojenou s emocemi a pamětí.

A pak je tu praktičnost: poslouchat lze při cestě do práce, při sportu i při domácích pracích. Pro mnoho lidí, kteří by si na klasické čtení nenašli čas, je právě audiokniha vstupenkou zpět do světa příběhů.

Studie z University of California zkoumala skupinu studentů, kteří se učili z psaného textu nebo z audiozáznamu. Výsledek? Obě skupiny si zapamatovaly přibližně stejné množství informací. Jiný výzkum zkoumal rozdíly v pochopení složitých textů. Tam mírně vítězilo čtení – nejspíš proto, že při poslechu se hůře vracíme k předchozím větám a souvislostem.

Shrnutí třiceti vědeckých studií v časopise Journal of Neuroscience Education ukazuje, že rozdíly jsou minimální. Čtení posiluje analytické myšlení, zatímco poslech zvyšuje emocionální vnímavost. V konečném důsledku jde o dvě cesty ke stejnému cíli – porozumění příběhu.

Pokud hledáme hlubší pochopení, chceme se učit nebo analyzovat, vyplatí se číst. Mozek se víc soustředí, rozšiřuje slovní zásobu a zlepšuje schopnost logického uvažování. Naopak když si chceme odpočinout, nechat se vtáhnout do děje nebo si jen zkrátit dlouhou cestu, audiokniha nabízí víc – přirozenější emoce i pohodlí.

Zajímavou cestou jsou tzv. read-along formáty – kombinace čtení a poslechu. Vědci je považují za ideální trénink pro mozek: aktivují více smyslů zároveň a posilují obě hemisféry.

Výsledky jsou jasné. Ať už příběh slyšíme, nebo ho čteme, mozek se do něj ponoří téměř stejně. Rozvíjí jazyk, paměť i představivost. Rozdíl není v hodnotě, ale ve způsobu, jakým knihu prožíváme.

Nejdůležitější tedy není forma, ale pravidelnost. Mozek miluje příběhy – bez ohledu na to, jestli přicházejí z papíru nebo ze sluchátek. Vědci to shrnují jednoduše: Nezáleží na tom, jestli čteš nebo posloucháš. Důležité je, že se necháš unést.

Zdroj: Centrum.cz (odkaz), ncbi (odkaz), medicalnewstoday.com (odkaz), zadnyspeky.cz