Má dnes vůbec smysl studovat vysokou školu? Detektory AI mění pravidla a studenti platí cenu za chyby systému

Představte si, že sedíte hodiny u počítače, čtete odborné texty, dáváte dohromady seminárku nebo bakalářku, zkrátka si poctivě dáváte záležet. Texty nepíšete podle návodu z TikToku, nekupujete je od pochybných „ghostwriterů“ a už vůbec nejedete na ChatGPT. A přesto vám jednoho dne dorazí e-mail – váš text byl označen jako částečně generovaný umělou inteligencí. Zahajujeme s vámi správní řízení. Tohle není hypotetická situace. Tohle se už dnes reálně děje na českých univerzitách.

Vyučující čím dál častěji používají nástroje jako GPTZero, Copyleaks nebo ZeroGPT, které mají podle nich „odhalit“ generovaný text. Problém je, že tyto detektory nefungují spolehlivě – a často označí za AI výstup i zcela autentické, lidsky napsané texty.

A důvod? Dobře strukturovaný odstavec, výčet v bodech, jazyková plynulost, absence překlepů nebo příliš „akademický“ styl. Jinými slovy: čím líp píšete, tím větší je šance, že vás detektor označí jako podvodníka.

Některé školy mají dokonce interní směrnice, že už při 5% podezření z AI generace má vyučující povinnost zahájit správní řízení. A výsledek? Můžete skončit vyloučeni ze studia – i když jste neudělali vůbec nic špatně.

Co na tom, že vám detektor ukazuje falešně pozitivní výsledek? Co na tom, že AI dnes napodobuje lidský styl tak přesně, že ani odborníci často nepoznají rozdíl? Ve chvíli, kdy je váš text jednou označen, přechází důkazní břemeno na vás. A jak prokážete, že jste něco nenapsali pomocí AI, když nemáte žádný záznam, že to skutečně vzniklo čistě vaší prací?

Můžete přinést koncepty, poznámky, výpisy z literatury, ale většinou to nikoho nezajímá. Student je v tu chvíli automaticky podezřelý, obvykle bez možnosti se efektivně bránit.

V takovém prostředí se vysokoškolské studium přestává jevit jako spravedlivý proces. Místo aby se hodnotil obsah a kvalita, rozhoduje, co na daný text řekne neověřený nástroj. Přitom i samotní vývojáři těchto detektorů často uvádějí, že nejsou určeny pro rozhodování o osudu studentů. Výstupy jsou pravděpodobnostní, nikoliv důkazní.

Navíc v době, kdy na internetu kolují stovky různých návodů a „AI detektorů“, nemá student žádnou záruku, že zítra nebude obviněn ze lži jen proto, že napsal příliš dobrou větu. A tohle není v pořádku.

Přes všechny problémy má vysoká škola stále hodnotu – přinejmenším pro ty, kdo se chtějí naučit přemýšlet v souvislostech, získat odborné zázemí a rozvinout analytické schopnosti. Ale současný trend digitální nedůvěry situaci dramaticky mění. Místo prostoru pro růst se vytváří atmosféra podezření, kde se vlastní snaha může snadno obrátit proti vám.

Pokud má studium dál dávat smysl, musí se univerzity postavit k AI nástrojům zodpovědně. Detektory nejsou soudci. A studenti nejsou obžalovaní, jen protože umí dobře psát.

Má smysl chodit na vysokou školu? Ano – ale jen pokud vysoké školy dokážou držet krok s dobou a najít rovnováhu mezi prevencí podvodů a důvěrou ve vlastní studenty. Pokud bude stačit 5 % falešně označeného textu ke zničení let práce, pak studium přestává být vzděláním a stává se hazardem. A do hazardu přece nikdo dobrovolně nejde.

Zdroj: Autorský text, lawlibguides.sandiego.edu (odkaz)