Mafia: Domovina – film, který hrajete, nikoliv svět, který žijete

Mafia: Domovina (v originále Mafia: The Old Country) se odehrává na počátku dvacátého století, v době, kdy se mafie na Sicílii teprve rodila. Hráč se ujímá role Enza Belliniho – obyčejného muže, který se snaží přežít v době, kdy čest i zrada měly svou cenu.

Hra se od začátku profilovala jako návrat ke kořenům – nikoliv otevřený svět jako v GTA, ale příběhově sevřený titul s důrazem na postavy, dialogy a vizuální autenticitu. Vyšla v srpnu 2025 a hned získala uznání za svůj český dabing a filmovou režii, která nemá mezi hrami obdoby.

Domovina je důkazem, že lineární příběh může být krásný, ale i omezující. Každá mise má přesně daný začátek i konec. Mimo hlavní linku tu není co dělat – žádné objevování, žádné volné jízdy, žádné krámky, kde bys utratil těžce vydělané liry.

Města a vesnice sice vypadají živě, ale chovají se jako kulisy. Po misi tě hra ihned pošle dál, aniž by ti dovolila se nadechnout. Tenhle přístup má své kouzlo – drží tempo a udržuje pozornost. Ale také bere svobodu, kvůli které si hráči původní Mafii kdysi tak zamilovali.

Graficky je Domovina dechberoucí. Západy slunce nad vinicemi, zvuky cikád v dálce, odlesky moře na zaprášených kapotách starých aut – to všechno působí jako ručně malovaný film.

Technicky navíc hra funguje skvěle: plynulý chod, minimální chyby, precizní animace. Jenže tahle dokonalost má háček. Svět působí živě, ale nedá se s ním komunikovat. Nemůžeš si sednout do kavárny, promluvit s obyčejnými lidmi nebo jen tak bloumat ulicemi. Je to obraz – nádherný, ale statický.

Enzo není typický akční hrdina. Neřve, nemává zbraní, nemá superreflexy. Je unavený, často mlčí a dívá se na svět s odstupem. Díky tomu působí skutečně – lidsky.

Scénář se s ním nebojí zpomalit. Místo přestřelek často řešíš drobnosti: pašování vína, rodinné spory, dluhy a zrady. Hra tě nutí poslouchat, číst mezi řádky a chápat, že mafie není o kulkách, ale o loajalitě.

Český dabing je špičkový. Každá replika zní přirozeně, herci pracují s emocemi a mají přesně ten tón, který k italskému prostředí sedí. Když Enzo šeptá „Famiglia je všechno,“ zní to opravdově.

Hudba se pohybuje mezi tichým smutkem a dramatickým orchestrem, občas zazní i autentické sicilské lidovky. Dohromady to působí jako film, který se prostě rozhodl, že ho budeš ovládat myší a klávesnicí.

Vývojáři nezapomněli ani na závody – tentokrát nejen automobilové, ale i koňské. Ty první působí jako nostalgické mrknutí na původní Mafii, ty druhé zase posilují dobovou autenticitu.

Řízení aut je těžkopádné, ale uspokojivé. Cítíš každou dlažební kostku, každý výmol na silnici. A když tě konečně nechají projet si celou trasu bez scénáře, uvědomíš si, jak moc bys chtěl, aby hra takových momentů nabízela víc.

Po hodinách hraní máš dvojí pocit. Na jedné straně uznání – za atmosféru, výpravu a filmový přístup. Na druhé straně zklamání – že se nemůžeš jen tak projít po městě, vyzkoušet zbraně nebo nahlédnout za roh.

Mafia: Domovina tě chytí a nepustí, ale jakmile dohraješ, zjistíš, že jsi spíš sledoval film, než žil jeho svět. Krásný, výjimečný, ale pořád film.

Pokud hledáš silný příběh, realistické dialogy a výborný dabing, Domovina tě nadchne. Je to hra, která tě provede emocionálním zážitkem, nikoliv hřištěm plným aktivit.

Ale jestli jsi typ hráče, který po misi rád zkoumá ulice, zkouší různé přístupy a užívá si otevřený svět, tady se budeš cítit sevřeně. Domovina je návrat ke kořenům – krásný, precizní, ale pevně svázaný pravidly svého scénáře.

Mafia: Domovina je jako nádherná socha – perfektně vytesaná, do detailu propracovaná, ale neměnná. Nabízí výjimečný příběh, silnou atmosféru a technickou preciznost, která se jen tak nevidí.

Ale zároveň ukazuje, že čím víc se hra přibližuje filmu, tím méně zůstává hry. A to je možná největší paradox celé série – aby si udržela duši, musí se občas ubránit dokonalosti.

Verdikt redakce Gamebot.cz: „Domovina je mistrovský film převlečený za hru. Krásná, silná, ale svázaná. Tak trochu Mafia – a tak trochu ne.“

Zdroj: autorský text Gamebot