Článek
Andrej Babiš se údajně potápí a ještě by s sebou rád stáhl celou Českou republiku. Alespoň tak dramaticky popisuje současné politické poměry komentátorka Johana Šafrová v deníku FORUM 24. Podle jejího hodnocení premiér po volebních neúspěších hledá způsob, jak získat zpět politickou podporu. To je nádherný námět na katastrofický velkofilm! Kapitán Babiš stojí na můstku, koaliční námořníci pobíhají po palubě a opozice už rozdává záchranné vesty. Jenže potápějící se vláda je zatím komentátorskou metaforou, nikoli doloženým koncem kabinetu.
A právě v tom spočívá první absurdita české politiky. Jedni už slavnostně oznamují konec světa, druzí se tváří jako jeho poslední zachránci a obyčejný občan hledá někoho, kdo by mu konečně vysvětlil, co se skutečně děje.
Nejnovější politické dobrodružství se odehrává kolem České televize a Českého rozhlasu.
Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů protlačila návrh na zrušení koncesionářských poplatků prvním čtením po nočním jednání, při němž se hlasovalo v sobotu ve 4.36 ráno. Česká demokracie tak objevila vlastní časové pásmo. Běžný člověk v tuto hodinu spí, zákonodárci rozhodují o budoucnosti médií. Tomio Okamura může být spokojený. Jeho parlamentní dirigování připomínalo noční rychlík, ve kterém se průvodčí rozhodne omezit cestujícím hovory, aby souprava dorazila včas. Jen drobný detail: zákon ještě není definitivně schválen.
Celý ten spěch tak zatím přinesl především další politický požár, jehož hašení bude stát všechny zúčastněné pořádné množství nervů.
Babišova finanční revoluce. Peníze nezmizí, jen změní kapsu
Samotná reforma má ovšem pozoruhodné kouzlo. Vláda chce občany zbavit přímých plateb, přičemž podle oficiálního návrhu kabinetu počítá pro rok 2027 s příspěvkem 5,74 miliardy korun České televizi a 2,065 miliardy Českému rozhlasu ze státního rozpočtu. Fantastický ekonomický trik! Občan přestane posílat peníze přímo médiím, ale stát je bude financovat z veřejných prostředků. Skoro jako kdyby restaurace slavnostně zrušila placení u stolu a účet přesunula do společného fondu všech hostů.
Premiér a samozvaný majitel České republiky argumentuje stabilnějším financováním a kontrolou hospodaření, kritici se obávají politické závislosti. Skutečnou kvalitu této finanční revoluce proto neprokáže počet nadšených tiskových konferencí, nýbrž pravidla, která zabrání tomu, aby se peníze staly nástrojem nátlaku.
A pak přišla další perla. Babiš odmítl veřejné jednání s generálním ředitelem Českého rozhlasu Reném Zavoralem, přičemž podle iROZHLASu prohlásil: „Je jedno, co on chce, podstatné je, co já chci.“ Premiér připustil soukromou schůzku a odkázal na další parlamentní debatu. To je přímo ukázková pozvánka k otevřenému dialogu! Dva lidé se mají bavit o budoucnosti veřejné instituce, jenže jeden už předem stanoví, čí přání je podstatné. Kdyby podobně fungovalo manželství, rozvodové soudy by musely otevřít nepřetržitý provoz. A pokud jde o média, měla by se raději připravit na zvláštní druh rozhovoru, při němž dostane otázku pouze ten, kdo ji zároveň sám schválí.
Nedělní demonstrace na pražském Staroměstském náměstí ukázala, že část veřejnosti podobný způsob politického rozhodování rozhodně nevítá.
Tisíce lidí přišly protestovat proti změně financování médií a proti postupu vládní většiny. Samotná účast na demonstraci však není důkazem, že mají její organizátoři ve všem pravdu. Stejně tak parlamentní většina nepředstavuje automatické potvrzení neomylnosti vlády. Jenže čeští politici zřejmě stále čekají na převratný objev, že demokracie obsahuje také nesouhlas. Zatím se místo něj předvádí politické divadlo, v němž každá strana vyhlašuje historické vítězství, morální převahu a mimořádnou zásluhu o záchranu republiky. Kdyby se za velkolepá prohlášení vybíral zvláštní poplatek, možná bychom z něj dokázali financovat obě veřejnoprávní média bez jediné koruny ze státního rozpočtu.
Až kapitán opustí můstek, co zůstane občanům?
Nejvážnější na celé záležitosti není představa potápějícího se Babiše ani hlasitost jeho politických odpůrců.
Jde o mnohem prostší otázku: zda budou mít občané i za několik let média, která dokážou bez obav kontrolovat každou vládu. Financování ze státního rozpočtu samo o sobě nezávislou žurnalistiku neničí. Nebezpečné by bylo, kdyby se jeho prostřednictvím dala svoboda novinářů odměňovat nebo trestat podle momentálního politického zájmu.
Andrej Babiš může jednoho dne odejít z politiky, stejně jako před ním odešli jiní premiéři. Tomio Okamura může ztratit předsednické kladívko a současná opozice se může znovu vrátit k moci. Jenže následky dnešních rozhodnutí mohou přetrvat celé generace. Děti, které dnes sedí ve školních lavicích, jednou budou potřebovat vědět, kdo nakládá s jejich daněmi, kdo zneužívá veřejnou moc a kdo jim před volbami neříká pravdu.
A pokud se z nezávislých médií stanou instituce závislé na politické přízni, žádná budoucí vláda už občanům nedá snadno zpátky to, co ztratili. Protože republika se nemusí potopit za jedinou bouřlivou noc. Někdy stačí, když se na její palubě příliš dlouho mlčí a kapitán si začne myslet, že mu kromě kormidla patří i moře.