Článek
Česká rádoby demokracie právě vstoupila do dalšího mimořádně dramatického víkendu. Andrej Babiš se rozhodl změnit financování veřejnoprávních médií a Mikuláš Minář okamžitě vyhlásil pohotovost na Staroměstském náměstí.
Jak informovaly Novinky.cz, spolek Milion chvilek pro demokracii svolal na neděli od 16 hodin demonstraci na podporu České televize a Českého rozhlasu. Minář očekává tisíce lidí a slibuje, že půjde teprve o začátek. To je přímo ukázková česká politická pohotovost! Vláda pohne jedním zákonem a v Praze už se kontroluje ozvučení, shánějí se transparenty a organizátoři sledují předpověď počasí. Babiš možná ani netuší, že kromě premiérské funkce získal také neoficiální místo programového ředitele protestních shromáždění. Stačí mu otevřít ústa, oznámit další vládní záměr a Minářovi se automaticky zaplní pracovní kalendář.
Kdyby se podobnou rychlostí opravovaly české silnice, mohli bychom do Chorvatska jezdit po dálnici bez jediného výmolu.
Celý poprask přitom odstartovala koalice ANO, SPD a Motoristů, která nečekaně urychlila sněmovní projednávání změny financování České televize a Českého rozhlasu.
Podle zveřejněných informací Úřadu vlády mají koncesionářské poplatky nahradit příspěvky ze státního rozpočtu. Česká televize by v roce 2027 měla dostat 5,74 miliardy korun, rozhlas dalších 2,065 miliardy. Kabinet argumentuje předvídatelným financováním a rozšířením kontrolních pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu. Odpůrci naopak varují před politickým vlivem na veřejnoprávní média. A tak se v Česku rozjela další oblíbená disciplína: místo důkladného posouzení zákonných záruk se veřejnosti servíruje souboj velkolepých prohlášení. Jedni zachraňují peněženky televizních diváků, druzí demokracii před údajným ovládnutím obrazovek. Divák by ovšem docela rád věděl, zda po celé té revoluci dostane za své peníze kvalitnější zpravodajství. Taková otázka je však zřejmě příliš přízemní na politické představení, v němž každá strana právě zachraňuje republiku.
Jenže protestní kalendář se mezitím začal plnit rychleji než čekárna u praktického lékaře během chřipkové epidemie.
Podle ČTK se už v sobotu konalo shromáždění v Brně a zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu ohlásili na 3. listopadu celodenní stávku. Minář navíc spojuje vládní postup s odvetou za volební neúspěch koaličních stran. Takové vysvětlení je ovšem politickým obviněním, nikoli doloženým motivem vlády. Přesto nabízí nádherný obraz tuzemské politické reality. Premiér slibuje úsporu poplatků, aktivisté mobilizují náměstí, zaměstnanci médií plánují stávku a poslanci mají za sebou noční jednání, při kterém by si zasloužili minimálně příplatek za práci ve zvlášť hlučném prostředí. Český občan mezitím dostává další pokračování nekonečného seriálu, jehož hlavní postavy se neustále hádají o scénář. Jen mu nikdo nedokáže zaručit, že tentokrát bude mít příběh alespoň rozumný konec.
Až Staromák utichne, kdo bude hlídat mocné?
Na nedělní demonstraci mohou dorazit tisíce lidí, zaznít působivé projevy a náměstím se mohou nést hesla o svobodě. Stejně legitimní je požadavek vlády změnit dosavadní systém financování. Samotné zaplněné náměstí však ještě nedokazuje správnost všech názorů organizátorů, stejně jako parlamentní většina nedává politikům automaticky pravdu.
Rozhodující bude, zda nový zákon dokáže zajistit nezávislost médií bez ohledu na momentální složení vlády. Veřejnoprávní novináři totiž nejsou zaměstnanci premiérovy tiskové kanceláře ani soukromou hlásnou troubou opozičních stran. Jejich úkolem je klást nepříjemné otázky každému, kdo drží moc.
A právě tady končí legrace. Jednou může stát v čele vlády Babiš, podruhé někdo úplně jiný. Každý z nich by měl vědět, že veřejnoprávní média nemají sloužit jeho politickému pohodlí. Protože občan nepotřebuje televizi, která se bojí ministra, ani rozhlas, který se musí ohlížet na stranické sekretariáty. Potřebuje novináře, kteří se nebojí zveřejnit pravdu ani tehdy, když se politikům zatraceně nehodí. A jestli se z nedělní demonstrace stane jen další soutěž o nejhlasitější potlesk, zůstane to nejdůležitější opět stranou. Demokracie totiž nezačíná na pódiu a nekončí posledním demonstrantem odcházejícím z náměstí. Její skutečnou hodnotu poznáme až ve chvíli, kdy se mocní budou muset zodpovídat i z toho, co by před veřejností nejraději utajili.