Článek
Andrej Babiš možná právě objevil nejpohodlnější způsob vládnutí. Zatímco se Poslanecká sněmovna mění v noční směnu politických zápasníků, premiér se podle svého předchůdce může v klidu věnovat úplně jiným záležitostem. Stačí mít po ruce Tomia Okamuru, který ochotně převezme nevděčnou práci. Právě takovou představu vykreslil Petr Fiala během nedělní Partie Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS.
Jak informovaly Novinky.cz, expremiér vyčetl předsedovi Sněmovny, že za Babiše odvádí špinavou práci při prosazování změn financování České televize a Českého rozhlasu. Premiér se totiž podle Fialy nočního jednání až na krátkou chvíli neúčastnil. Nádherná ukázka moderního politického managementu! Šéf si údajně užívá pohodlí své průhonické rezidence, zatímco podřízený zápasí s rozzuřenou opozicí. Kdyby takto fungovala stavební firma, majitel by odpočíval u bazénu, stavbyvedoucí by osobně míchal beton a zákazníkovi by následně oba slavnostně vysvětlovali, jak skvěle mají rozdělené pracovní povinnosti. Ještě že má česká vláda dostatek koaličních partnerů. Jeden může řídit stát, druhý obstarávat politicky nepříjemné záležitosti a třetí snad alespoň nosit kávu.
Největší lahůdkou celé přestřelky je ovšem Okamurova proměna v neúnavného ochránce parlamentního pořádku. Muž, který v minulém volebním období dokázal řečnit jedenáct hodin, nyní hájí postup koalice, při němž se debata o televizních a rozhlasových poplatcích výrazně zkrátila.
Podle ČTK vládní většina stanovila pevný čas hlasování dříve, než opozice vůbec mohla zahájit obstrukce. Okamura však trvá na tom, že postupoval podle jednacího řádu. Sám navíc přiznal, že se na celé představení připravoval tři dny. Výsledkem byla schůze zakončená hlasováním v sobotu ve 4.36 ráno. To už není obyčejné parlamentní jednání, ale téměř olympijská disciplína v politickém ponocování. Zatímco běžný zaměstnanec musí po noční směně dodržovat pravidla bezpečnosti práce, naši zákonodárci mohou ve čtyři ráno rozhodovat o miliardách, jako by právě odpočatí dorazili na ranní poradu. A předseda Sněmovny? Ten zřejmě objevil revoluční princip demokracie: jedenáct hodin vlastního projevu je výraz svobody, zatímco devět hodin pro celou opoziční rozpravu představuje dostatečně velkorysý prostor.
Takové pravidlo by se určitě skvěle vyjímalo v učebnicích občanské výchovy. Jen by se pod něj muselo drobným písmem připsat, že záleží na tom, kdo zrovna drží předsednické kladívko.
V televizním studiu přitom Okamura vytáhl ještě jeden mimořádně přesvědčivý argument. Podle jeho vyjádření je ze zrušení poplatků nadšeno sto procent lidí, kteří reagují na jeho sociálních sítích. Jak zaznamenala CNN Prima NEWS, předseda SPD se zároveň odvolával na průzkum veřejného mínění, podle něhož zrušení poplatků podporuje většina dotázaných. Jenže úroveň souhlasu mezi vlastními příznivci ještě nepředstavuje reprezentativní obraz celé společnosti. Kdyby se podobným způsobem řídila ekonomika, mohl by si každý výrobce automobilů přečíst komentáře na svém firemním profilu a slavnostně oznámit, že jeho vůz miluje celé lidstvo.
Okamura navíc připustil, že původně plánovaný začátek nového financování se nestihne a legislativní proces může pokračovat ještě několik měsíců. Tolik spěchu, tolik rozhořčení a nakonec zjištění, že ani noční parlamentní sprint nedokáže přimět kalendář k poslušnosti. To je politická dokonalost téměř nadpozemských rozměrů.
Vláda vyvolá mimořádný poprask, opozice vyhrožuje dalšími obstrukcemi, televizní debaty připomínají souboj na život a na smrt, ale samotná změna si nakonec musí počkat. Český občan tak znovu poznává, že nejrychleji v naší politice postupují především velká slova.
Z Průhonic se vládne pohodlně. Účet ale platí celá země
Za osobními výpady Fialy a Okamury se skrývá mnohem závažnější otázka než to, kdo komu v televizním studiu uštědřil ostřejší slovní ránu. Jde o způsob, jakým se v demokratickém státě nakládá s mocí. Vládní většina má právo prosazovat svůj program, ale neměla by zapomínat, že parlament není její soukromou kanceláří a opozice není nepříjemný návštěvník, kterého lze kdykoliv vykázat. Stejně tak občané potřebují znát skutečné důsledky změn financování médií, nikoli pouze poslouchat vzájemné urážky a triumfální prohlášení.
Protože politická moc není odměnou za vítězství ve volbách, která opravňuje vítěze přestat naslouchat ostatním. Je to závazek vůči celé společnosti, včetně lidí, kteří hlasovali jinak. Andrej Babiš může být v Průhonicích, Tomio Okamura může řídit Sněmovnu až do svítání a Petr Fiala může jejich postup kritizovat sebeostřejšími slovy. Jedno však nezmění nikdo z nich: důsledky dnešních rozhodnutí ponesou občané, kteří u nočního hlasování neseděli. A pokud se z demokratických pravidel stane pouhá překážka, kterou si právě silnější strana přizpůsobí vlastnímu pohodlí, bude úplně jedno, kdo se komu nakonec vysměje. Poslední smích totiž může zhořknout těm, kteří politikům svěřili vlastní důvěru.