Článek
„Majitel České republiky“ pan Andrej Babiš právě dopřál České republice další nečekanou mezinárodní reklamu. Tentokrát nepotřeboval obchodní delegaci, ekonomické fórum ani drahou propagační kampaň. Stačilo, aby jeho vládní koalice urychlila projednávání změn financování České televize a Českého rozhlasu.
V neděli 25. října pak lidé zaplnili Staroměstské náměstí i okolní ulice a o celé záležitosti začala podrobně informovat zahraniční média.
Jak uvedla agentura Reuters, demonstranti protestovali proti přesunu financování veřejnoprávních médií do státního rozpočtu, který podle kritiků může oslabit jejich nezávislost. Vláda naopak tvrdí, že chce transparentnější systém. A tak si Česko vysloužilo další chvíli pozornosti světového tisku. Zatímco se jinde představují technologické novinky nebo ekonomické úspěchy, Praha nabídla politickou atrakci v podobě obrovského shromáždění na historickém náměstí. Domácí spor se rázem proměnil v exportní artikl, o který nikdo předem nežádal. Turisté přijíždějí obdivovat orloj, zahraniční novináři začali sledovat hodiny ukazující čas parlamentního hlasování. České dějiny zkrátka stále dokážou překvapit i bez objednané prohlídky.
Sněmovní demokracie podle budíku
Zvláštní pozornost vzbudil mezi zahraničními novináři způsob, jakým vládní většina návrh prosadila do dalšího legislativního kola.
Americká agentura Associated Press popsala nečekané zařazení zákona na program Sněmovny, omezení prostoru pro opoziční vystoupení i hlasování v sobotu ve 4.36 ráno. Demonstranti pak tento čas připomínali přímo na náměstí. Český parlamentarismus tak světu představil poněkud extravagantní pojetí pracovní doby. Když běžný občan ve čtyři ráno spí, poslanci mohou rozhodovat o budoucnosti veřejnoprávních médií. Ještě několik podobných legislativních experimentů a Sněmovna možná zavede také půlnoční dražby zákonů nebo mimořádné hlasování mezi dvěma zastávkami noční tramvaje. Předseda dolní komory Tomio Okamura by si mohl otevřít kurz politické efektivity, ve kterém se složitá diskuse zkrátí pomocí kalendáře a hlasovacího zařízení. Jenže demokracie není nonstop samoobsluha, kde lze o půl páté ráno vyřídit nákup bez nepříjemných dotazů. Zákon s dopadem na veřejnou kontrolu politické moci si zaslouží důkladnou debatu, nikoli soutěž o to, kdo vydrží déle vzhůru.
Večerníček na náměstí. A Němci se nestačí divit
Německá veřejnoprávní televize ARD prostřednictvím zpravodajského serveru Tagesschau popsala demonstraci do pozoruhodných detailů. Reportérka si všimla nejen protestních hesel, českých a evropských vlajek, ale také papírových čepic připomínajících Večerníčka a obrázků plačícího Krtečka. To je skutečně mimořádná situace. Česká politika se dopracovala do stadia, kdy její rozhodování symbolicky oplakává dokonce kreslená postavička určená nejmenším dětem. Na náměstí přitom zazněly i osobní zkušenosti lidí, kteří mají obavy o nezávislost médií.
Osmnáctiletá studentka Sara například německé reportérce vysvětlila, proč považuje veřejnoprávní žurnalistiku za důležitou. Jiná účastnice připomněla vlastní zkušenost s komunistickým režimem.
Vedle generačních rozdílů se tak ukázalo něco mnohem zajímavějšího než běžná politická přestřelka. Někteří lidé přišli hájit hodnoty, které považují za ohrožené, a zahraniční redakce jim věnovaly prostor. Čeští politici mezitím získali příležitost zjistit, že jejich jednání sledují také novináři, kteří nechodí na tiskové konference do Strakovy akademie.
Světová pozornost není ani rozsudek, ani omluvenka
Zahraniční zájem ovšem sám o sobě nedokazuje, že vláda připravuje cenzuru.
Financování veřejnoprávních médií prostřednictvím státního rozpočtu existuje také v jiných evropských zemích a rozhodující jsou konkrétní zákonné záruky jejich nezávislosti. Prezident Petr Pavel kritizoval především uspěchaný způsob projednávání a vyzval k odborné debatě. Premiér Babiš naproti tomu odmítá obvinění, že by jeho kabinet chtěl zasahovat do zpravodajství. Právě tento rozpor by měl být předmětem věcné politické diskuse. Jenže v Česku už běží obvyklá soutěž v dramatických prohlášeních. Jedna strana vidí ohrožení svobody, druhá strašení veřejnosti a mezi nimi stojí obyčejný divák, který by rád věděl, zda mu televizní zprávy budou i příští rok podávat informace bez ohledu na politické zájmy.
Zahraniční redakce tak nemusely vymýšlet žádnou senzační zápletku. Stačilo jim sledovat skutečné události. A představitelé vlády dostali neplánovanou lekci z mezinárodní komunikace: když se důležitý zákon projednává způsobem vyvolávajícím veřejné pochybnosti, nelze očekávat, že se o tom za hranicemi nikdo nedozví.
Na celé události je nejpodstatnější, že za zaplněným náměstím nejsou jen politická hesla, stranické sympatie nebo protestní fotografie. Jsou za ním lidé, kteří chtějí mít jistotu, že veřejnoprávní novináři budou smět kontrolovat každou vládu, včetně té, která právě rozhoduje o jejich financování. Demonstrace sama žádný zákon nezruší a zahraniční článek nenahradí parlamentní diskusi. Občanský protest však připomíná, že demokratické instituce nemají sloužit pohodlí politických vítězů.
Až jednou současná vláda skončí, její ministři opustí úřady a dnešní ostré projevy zapadnou v archivech, lidé budou stále potřebovat novináře schopné odhalovat zneužívání moci, rozkrývat veřejné zakázky a klást nepříjemné otázky. Právě proto není nejdůležitější, zda Andrej Babiš dokáže přesvědčit svět o správnosti své reformy. Rozhodující bude, zda dokáže přesvědčit české občany, že se novinář nemusí bát pravdivě informovat ani o premiérovi, který drží v rukou státní rozpočet. Protože země, v níž se mocní přestanou zodpovídat veřejnosti, nepotřebuje ani televizní poplatky, ani nezávislé zpravodajství.
Stačí jí jeden mikrofon, vládní tiskový mluvčí a dostatek občanů ochotných věřit všemu, co z něj zazní. A právě proti takové budoucnosti má smysl ozvat se dřív, než bude pozdě.