Článek
Evropa právě obdržela další vojenské varování, které by mohlo způsobit paniku především mezi úředníky odpovědnými za plánování mimořádných porad. Bývalý velitel amerických pozemních sil v Evropě Ben Hodges totiž ve Vídni prohlásil, že kontinent musí být připraven na válku.
Jak dnes informoval portál TN.cz, podle generála lze konfliktu nejlépe zabránit tím, že případnému agresorovi ukážeme vlastní připravenost. To je opravdu objev hodný vojenské akademie! Po více než čtyřech letech ruské invaze na Ukrajinu se Evropa dozvídá, že obrana státu vyžaduje vojáky, zbraně a politickou odvahu. Ještě několik podobných konferencí a možná někdo slavnostně oznámí, že tank bez paliva nejezdí a voják bez munice může nepřítele nanejvýš urazit.
Evropská diplomacie má ovšem jednu nespornou přednost: dokáže o každém nebezpečí jednat tak důkladně, že při schvalování závěrečného komuniké hrozí vypršení platnosti původního varování.
Hodges navíc upozornil, že Spojené státy už nejsou v Evropě tak aktivní jako dříve a evropské země musejí převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost.
Podle rakouského deníku OE24 tato slova zazněla na tiskovém setkání společnosti Raiffeisen Capital Management, kde se hovořilo také o potřebě soukromých investic do evropské odolnosti. A tak se nám vojenská hrozba krásně propojila s finančním světem. Zatímco generál připomíná možnost ozbrojeného konfliktu, investiční odborníci hledají kapitál a politici řeší, kolik procent HDP ještě dokážou slíbit, aniž by jim doma začali voliči házet rozpočtové tabulky na hlavu. Obrana samozřejmě něco stojí. Jenže mezi skutečnou bezpečností a drahou přehlídkou politických slibů bývá někdy větší vzdálenost než mezi Bruselem a Moskvou. A bylo by zatraceně nepříjemné zjistit, že jsme si pořídili nejdražší armádní prezentaci na světě, ale při první vážné zkoušce nám chybějí lidé, vybavení a schopnost společně rozhodovat.
Generál dokonce připustil, že vztahy mezi Evropou a Ruskem už připomínají jakousi šedou zónu mezi mírem a válkou. Pokud by Ukrajina podle jeho odhadu prohrála, Putin by mohl zkusit prověřit odhodlání NATO bránit své členy. To je scénář, který si rozhodně nezaslouží mávnutí rukou, ale ani automatické vyhlášení blížící se apokalypsy. Ostatně současný vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě Alexus Grynkewich podle deníku Stars and Stripes výslovně uvedl, že válku nepovažuje za bezprostřední ani nevyhnutelnou. Aliance se chce připravit na obranu, nikoli vyrazit dobývat Moskvu. Jenže zkuste takovou střízlivou větu prodat v dnešní mediální továrně na katastrofy! Titulek oznamující, že armáda pracuje na odstrašení nepřítele, nemá ani zdaleka takový půvab jako představa, že už zítra budeme kopat zákopy mezi supermarketem a parkovištěm. Kdyby se skutečná válka dala zastavit množstvím dramatických titulků, měl by evropský kontinent bezpečnost zajištěnou na několik století dopředu.
Do celé bezpečnostní grotesky vstupuje ještě světová politika. Hodges považuje za důležité nadcházející volby ve Spojených státech a Izraeli, které podle něj mohou ovlivnit další průběh konfliktů na Ukrajině a Blízkém východě.
Mezinárodní bezpečnost se tak ocitá v pozoruhodné závislosti na volebních kalendářích. Jeden politik slibuje mír, druhý větší vojenskou podporu a třetí už přemýšlí, jak celý problém vysvětlí voličům během televizní debaty.
Válečný zločinec Putin mezitím nemusí řešit, zda se evropská veřejnost dokáže shodnout na jednotné odpovědi. Bohatě mu stačí sledovat, kolik času demokratické státy spotřebují vzájemnými spory.
Největším paradoxem přitom je, že západní politici rádi hovoří o historické odpovědnosti, ale jejich představa dlouhodobé strategie někdy nepřesahuje datum příštích voleb. Obrana kontinentu se však nedá sestavit jako předvolební program, který se po čtyřech letech nenápadně odloží do archivu.
Válka není televizní debata. A mrtví nedostanou druhou šanci
Ben Hodges nevyslovil žádné proroctví o nevyhnutelné světové válce. Připomněl nepříjemnou skutečnost, kterou evropské vlády už dávno znají: bezpečnost není samozřejmost a spoléhat věčně na někoho jiného může být nebezpečné. Jenže skutečná odpovědnost nezačíná nákupem dalšího drahého systému ani slavnostním projevem před kamerami. Začíná schopností politiků vysvětlit občanům, před čím je chtějí chránit, proč volí konkrétní opatření a jak zabrání tomu, aby se bezpečnostní politika změnila v nekontrolovaný obchod se strachem.
Protože až jednou skutečně zazní sirény, nebude nikoho zajímat, kolik konferencí se uskutečnilo, kdo pronesl nejdramatičtější varování ani který ministr se nechal vyfotografovat vedle obrněného transportéru. Rodiče budou hledat své děti, nemocnice budou potřebovat elektřinu a obyčejní lidé budou chtít jediné: přežít. A jestli evropská politika nedokáže zajistit ani věrohodnou obranu, ani odpovědnou diplomacii, pak budou její velkolepé projevy stát za stejně málo jako slavnostní přestřižení pásky před protileteckým krytem, do kterého se zapomněly namontovat dveře.