Článek
Přitom se nedá tvrdit, že by se něco takového, jako je pomsta mrtvých, nemohlo stát i ve skutečnosti. Nemusíme chodit moc daleko do minulosti, ale vrátíme se v čase do roku 1922, kdy anglický egyptolog Howard Carter společně s lordem Carnarvonem objevil dosud neporušenou Tutanchamonovu hrobku v Údolí králů.
Právě lordova podivná smrt a asi osmi dalších mužů o několik měsíců později dala podnět ke vzniku legendy o kletbě mumií. Něco podobného se zopakovalo v roce 1973, kdy byla odkryta hrobka s ostatky polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. I poté následovala smrt těch, kteří se na jejím otevření podíleli. Jak a proč k tomu došlo?
Král Kazimír IV. Jagollonský
Kazimír IV. Jagellonský byl litevským velkoknížetem a od roku 1447 polským králem. Jeho manželkou byla Alžběta Habsburská, která měla blízko k Čechám, protože byla vnučka českého krále Zikmunda Lucemburského a matka pozdějšího českého a uherského krále Vladislava Jagellonského. Mezi největší úspěchy krále Kazimíra IV. Jagellonského bylo zničení Řádu německých rytířů a připojení Pruska k polskému území.
Kazimír zemřel v roce 1492 ve svých 64 letech a pohřben byl v katedrále na královském hradě Wawel v Krakově, a to v kapli Svatého kříže společně se svou jedinou manželkou. Jeho hrobka byla vytesána z hnědo-červeného kamene, který byl vytěžený v Adnetu u Salzburgu v Rakousku. Zde tiše a nerušeně odpočíval 500 let až do roku 1973, kdy tehdejší krakovský arcibiskup Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., povolil otevření Kazimírovy hrobky za účelem prozkoumání jeho ostatků.
Otevření královy hrobky po 500 letech od jeho úmrtí
Hrob krále Kazimíra IV. Jagellonského byl ve wawelské katedrále otevřen 13. dubna 1973 za účasti 12 vědců – antropologů a odborníků z oblasti soudního lékařství. Šlo o mimořádnou příležitost zjistit více o tělesné stavbě a zdravotním stavu polského krále a současně i o možnost zdokumentovat pohřební vybavení. Výzkum však přinesl něco, co nikdo z nich neočekával.
Pochopitelně přitom nezapomněli v humoru zmínit faraonovu kletbu. Po otevření hrobky narazili na shnilou dřevěnou rakev a v ní rozkládající se královo tělo. V té chvíli je ovšem nenapadlo, co zanedlouho bude následovat. Několik dní po otevření hrobu začalo mít několik vědců záhadné zdravotní potíže, na které čtyři z nich zakrátko zemřeli – Feliks Danczak, Stefan Walczy, Stefan Hurlak, Jan Myrlak. Pak následovalo dalších šest úmrtí spojovaná s otevřením hrobky Kazimíra IV. Jagellonského, mezi jinými i konzervátor prof. Rudolf Kozlowski.
Byla příčinou úmrtí vědců skutečně králova kletba?
I tuto smrt vědců, kteří se účastnili otevření Kazimírovy hrobky, lze logicky a vědecky vysvětlit a nespoléhat se pouze na hororovou kletbu. Ve vzorcích vzduchu a na různých površích krypty byla zjištěna přítomnost patogenní houby Aspergillus flavus, které se hezky česky říká kropidlák žlutý, protože na kulturách roste jako žlutozelená plíseň.
Je běžně rozšířená v životním prostředí a často se vyskytuje při skladování obilí. Takže nic tak moc výjimečného. Horší je to s jejím působením na živý organismus. U člověka tato houba způsobuje aspergilózu a napadá plicní nebo mozkové tepny a způsobuje infarkt. A právě mrtvice a infarkty byly nejčastější příčinou úmrtí vědců, kteří byli při otevírání hrobky Kazimíra IV. Jagellonského.
Samozřejmě neexistuje jednoduchý důkaz o tom, že právě houba Aspergillus flavus mohla za smrt vědců. Historické prameny spíše ukazují na možnou hypotézu, jež vznikla na základě časové souvislosti úmrtí.
Starobylé hrobky jako semeniště bacilů
Je možné říct, že starobylé hrobky jsou pro mikroorganismy velmi specifickým prostředím. Po staletí v nich zůstávají bez hnutí organické materiály – dřevo, textilie, zbytky biologického materiálu. Jsou-li vhodné podmínky, pak vznikají pro mikroorganismy vhodné podmínky pro množení a přežití. A to se stalo nejspíš i v souvislosti s úmrtím krále Kazimíra.
Král zemřel v červnu 1492 na Starém hradě Grodno (nynější Bělorusko), kdy panovalo teplé počasí a jeho tělo rychle podléhalo rozkladu. Pohřben byl ale v Krakově, vzdáleném přes 500 kilometrů, kam ho museli převézt. Proto jeho tělo dali do dřevěné rakve pokryté textilií a pryskyřicí, nic jiného tehdy k dispozici neměli, aby tělo aspoň chvíli ještě vydrželo, a balzamovat neuměli.
To se později ukázalo jako chybné rozhodnutí. Právě toto opatření nejspíš stálo za tím, že kropidlák žlutý přežil až do 70. let 20. století, kdy udeřil svou patogenní silou. Takže žádná králova kletba, ale obyčejná plíseň.
Zdroj: autorka, wirtualnakatedrala.pl, iflscience.com, facet.onet.pl