Kriminál ani StB ji nezlomily, dožila se sta let

Je září loňského roku 2024. Jdeme s Terkou, kolegyní z Centra pomoci Paměti národa, do Domova pro seniory navštívit jednu paní. Slaví sto let! I přes těžký a dlouhý život se těší pevnému zdraví i mysli. Proplétáme se chodbami až ke dveřím s cedulkou „Růžena Kamarádová“, usměvavá stařenka nás už vyhlíží. Má na sobě květované šaty a dívá se nesmírně laskavýma, prozářenýma očima. Zapínám diktafon – co kdyby…

Hned po vřelém přivítání paní Růžena začíná vyprávět. Tahle vzpomínka přitom je ale jenom střípkem mozaiky ze života prožitého v obou totalitách 20. století.

Růžena Kamarádová se narodila v roce 1924. Vystudovala olomouckou Rodinnou školu a chtěla jít dál na vyšší odbornou. To už zuřila válka a dívka nastoupila místo do školní lavice jako nuceně nasazená do firmy Heikor, která vyráběla prášek proti vším pro vojáky wehrmachtu. Rozežralo jí to prsty.

Po Vítězném únoru 1948 se Růžena zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze. Cvičenci v průvodu dávali prezidentu Gottwaldovi otevřeně najevo, že s novým režimem nesouhlasí. I Růžena to dávala jasně najevo. V září téhož roku se zúčastnila emocemi nabitého pohřbu Edvarda Beneše a brzy na to se jí dostal do ruky dokument: text nezveřejněných Benešových slov při podpisu demise demokratických ministrů.

„Ne všechen lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu, a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu: Prezidente Osvoboditeli, věrni zůstaneme.“

Růžena Kamarádová text rozmnožila a chtěla ho s kamarády roznést známým. Státní bezpečnost si pro ni přišla do kanceláře.

V politickém procesu ji pak odsoudili k sedmi letům zostřeného žaláře, to znamenalo tvrdou postel a snížené příděly jídla: „To jídlo se nedalo jíst. Polévka byla se slimákama a jídla bylo hrozně málo. Ráno jsem dostala půl krajíce chleba a večer kousek salámu.“

Tvrdé lože byl nástroj, jak vězeňkyni zlomit. Postel, na které spala, pak bachařky vynesly na chodbu a Růžena musela spát na tvrdé, sukovité podlaze. Přišly horečky, zánět žeber a bolest.

„Za co sedíte?“ zeptal se vězeňský doktor.

„Za rozšiřování letáků.“

„Kolik jste dostala?“

„Sedm let.“

„To jsou pěkná léta… Umíte se modlit?“

„Umím.“

„Pomodlete se, třeba vám to pomůže. Další!“

A lékař Růženu Kamarádovou propustil bez léků.

Ven z vězení vyšla už po třech letech. Ale byla v podmínce, ztratila všechna občanská práva a byla pod neustálým dohledem estébáka Procházky:

„To jsme byli týden na StB. Spali jsme na takové pryčně. Jak když máte jenom dřevo na opalování, jak bylo na těch starých koupalištích. Oblečená. To jsme se nevysvlíkali, neumývali, nic. Poslali vás do místnosti, tma a svítili na vás. Kde kdo byl, každý na mě něco křičel. Já jsem odpovídala. Někdy jsem neodpověděla, tak zase řval. To bylo celý týden. Pořád dokola. Ždímali z vás, co mohli. Ještě tatínek tam byl a ten estébák řekl, že mě špatně vychoval. To když mně řekl, tak bych v ten moment tomu estébákovi zakroutila krkem. Já jsem si říkala, musím všechno skousnout. Když jsem potom přišla do věznice, tak já už jsem byla tak, tak vynervovaná, že jsem vzala židle a mlátila jsem po nich židlema. Až mi dali svěrací kazajku, tak jsem toho nechala. Říkala jsem si, že už to nemůžu vydržet. Tak hloupě se chovat, tak nesmyslně. Úplně kvůli takové blbosti, co kdo řekl. Já nevím, já jsem to vůbec nepochopila, jak oni řádili. A pořád řádili. Celou tu dobu, co jsme tam byli.“

Procházka jí v TOS Olomouc (Továrna obráběcích strojů Olomouc), kam nastoupila, podstrčil protistátní leták. StB přijela za dva dny a od dalšího kriminálu ji zachránil až ředitel, který se politické vězeňkyně zastal. Slušnou práci získala až po sedmnácti letech od propuštění z vězení, v roce 1968 jí kamarád sehnal místo v ČSD Olomouc.

Růžena Kamarádová žila v roce 2024 v Domově pro seniory ve Chválkovicích v Olomouci, kde v dobré náladě v novém roce oslavila sto jedna let života.