Článek
Pražská Malá Strana zažila další mimořádnou diplomatickou událost. Tentokrát se ovšem nepodávalo šampaňské, nýbrž červená tekutina z barelu. Jak informoval server Novinky.cz, dva členové iniciativy Kaputin ve středu 21. října vylili před americkým velvyslanectvím symbolickou krev na protest proti politice Donalda Trumpa vůči Ukrajině. K akci přidali ukrajinskou vlajku a hlasité obvinění amerického prezidenta ze zrady. Praha tak na chvíli získala vlastní diplomatický incident, který nepotřeboval armádu, tajné služby ani mimořádné zasedání vlády. Stačil sud, trocha červené barvy a pořádná dávka rozhořčení.
Na celé scéně bylo pozoruhodné především to, že krev nebyla skutečná. Aktivisté použili obyčejné potravinářské barvivo.
To je z hlediska organizace protestů téměř geniální řešení. Můžete názorně připomenout lidské utrpení, vyvolat pozornost médií a přitom se nemusíte obávat, že přijde hygienická stanice. Kdyby se podobnou šetrností řídily také skutečné válečné konflikty, svět by byl podstatně příjemnějším místem.
Bohužel, zatímco pražská červená kaluž se dá spláchnout vodou, následky ruské agrese na Ukrajině tak jednoduché řešení nemají.
Jenže česká státní správa má pro podobné revoluční výjevy vlastní pravidla.
Podle zpravodajství ČTK policisté aktivisty po krátkém happeningu odvedli na služebnu. Důvodem bylo znečištění veřejného prostranství, kvůli němuž má následovat přestupkové řízení. Takže zatímco se ve světě vedou války, uzavírají miliardové obchody a přepisují bezpečnostní strategie, české úřady musejí vyřešit, kdo způsobil červený flek na silnici. Je uklidňující vědět, že alespoň někde existují jasně stanovené kompetence a konkrétní paragrafy.
Skutečným důvodem protestu je Trumpova dohoda s Vladimirem Putinem o dodávkách ruské nafty.
Jak aktuálně potvrdila zahraniční agentura Reuters, Washington od dohody očekává zmírnění vysokých cen pohonných hmot a dočasně uvolnil sankce na ruské palivo. Jenže podle oslovených analytiků nemusí slíbené dodávky světový trh výrazně ovlivnit. To je obchodní scénář hodný samostatného ekonomického semináře. Politické riziko může být značné, očekávaná úspora nejistá a výsledná faktura rozhodně nemusí potěšit každého, kdo se na transakci podílel.
Když se diplomacie nevejde do ropného barelu
Donald Trump své rozhodnutí obhajuje snahou snížit ceny paliv. Z pohledu amerických řidičů je to pochopitelná priorita. Jenže zahraniční politika má jednu nepříjemnou vlastnost: nezajímá ji pouze cena za galon. Záleží také na tom, komu obchod přinese příjmy a jaké důsledky může mít pro další vývoj války.
Prezidentská administrativa může vystavovat ekonomické kalkulace, zatímco její kritici upozorňují na bezpečnostní náklady. Obě strany se přitom dívají na stejnou dohodu, jen používají natolik odlišné účetnictví, že by z něj i zkušenému auditorovi nejspíš začalo cukat oko.
Zástupce iniciativy Otakar van Gemund zašel ještě dál. Prohlásil, že Američané už podle něj nejsou spojenci, nýbrž nepřátelé. To je ovšem formulace, která by si zasloužila vlastní diplomatickou příručku. Mezi kritikou rozhodnutí amerického prezidenta a odsouzením celé země totiž existuje docela podstatný rozdíl. Spojené státy nejsou jeden člověk v Bílém domě, stejně jako Česká republika není totožná s každým výrokem svého premiéra. Kdyby se mezinárodní vztahy řídily momentálním rozhořčením, velvyslanectví by mohla rovnou zavést turnikety. Spojenecké vztahy by se přepínaly podle nálady návštěvníků.
Kaputin navíc není na české protestní scéně žádným nováčkem. Jeho členové už letos rozvinuli ukrajinskou vlajku v Národním muzeu a upozornili na sebe také jejím promítáním na budovu instituce. Nyní si za kulisu vybrali americkou ambasádu.
Z hlediska veřejného prostoru jde o pozoruhodně pestrý repertoár.
Kdyby se aktivismus hodnotil podle výběru architektonických památek, mohli by jeho organizátoři začít vydávat vlastní turistického průvodce. Jenže při všem tom divadle stojí za připomenutí, že právo na protest nezahrnuje automatickou výjimku z pravidel, která platí pro ostatní. Ani sebevznešenější politické poselství nedává člověku volnou vstupenku k libovolnému zacházení s veřejným prostorem.
Pražský happening tak nakonec nabídl dvě zcela rozdílné podoby politické odpovědnosti. Dva aktivisté musejí vysvětlovat, proč polili silnici potravinářským barvivem.
Americká „božská“ administrativa mezitím musí obhajovat, proč považuje obchod s Ruskem za výhodný navzdory bezpečnostním námitkám. Jeden případ má na starosti česká policie, druhý zaměstnává diplomaty, ekonomy a politiky na několika kontinentech. A právě v tom spočívá největší absurdita celého příběhu. Na několik litrů červené tekutiny existuje přestupkový sazebník. Na cenu politických rozhodnutí, jejichž následky mohou pocítit miliony lidí, žádný podobně jednoduchý formulář neexistuje. A bohužel ani možnost zaplatit pokutu a odejít domů.