Článek
Česká republika má novou národní disciplínu: být americkyjší než samotní Američané. Už nestačí říct, že máme schůzku, potřebujeme meeting, místo zpětné vazby vyžadujeme feedback a kdo neřekne „sorry, bro“, jako by snad právě vylezl z komunistického krytu. Jenže zatímco část české společnosti nadšeně leští americký přízvuk a představuje si Washington jako centrálu světové spravedlnosti, Donald Trump názorně předvádí, že přátelství mezi státy může mít překvapivě krátkou záruční dobu. Jak upozorňuje komentátor Seznam Zpráv, americký obrat vůči Ukrajině, dohoda o ruské naftě a pozastavení sankcí vyvolávají zásadní pochybnosti o spolehlivosti Washingtonu. Českému obdivovateli americké velmoci tak nezbývá než si nasadit kšiltovku, objednat hamburger a doufat, že jeho milovaný strýček Sam právě neobchoduje také s bezpečností jeho vlastní země.
Amerika ovšem nepotřebovala Trumpa, aby světu předvedla, že se její zahraniční politika někdy obejde bez pozvání hostitelské země. Stačí si vzpomenout na Irák v roce 2003, kam americká armáda vyrazila také pod záminkou údajné hrozby zbraní hromadného ničení, jejichž významné zásoby následné vyšetřování nepotvrdilo, jak dokládá závěrečná zpráva Iraq Survey Group. Země skončila v ničivé válce, ale odpovědnost za chybná předválečná tvrzení už se do slavnostních projevů o svobodě nevešla tak elegantně jako americká vlajka na pozadí televizního studia. Představte si, že vám soused násilím vnikne do domu, protože je přesvědčený, že ve sklepě ukrýváte nebezpečnou zbraň, a po rozbourání kuchyně zjistí, že tam máte pouze zavařené okurky. V americké politické reklamě se podobná zkušenost nejspíš prodává jako mimořádně intenzivní kurz demokracie, samozřejmě bez možnosti reklamace.
Největší groteskou současnosti je ovšem představa, že velmoc automaticky představuje morální autoritu jen proto, že má dostatečně velkou armádu a Hollywood. Rusko brutálně napadlo Ukrajinu a Putin svou agresi obhajuje vlastními záminkami, zatímco Spojené státy mají v historickém životopise vojenské intervence, jejichž důsledky dodnes vyvolávají oprávněnou kritiku. Nejde o totožné konflikty ani o tvrzení, že všechny americké zásahy měly stejné příčiny, ale o nepříjemnou otázku, proč se porušování suverenity jiných zemí někdy posuzuje podle toho, kdo právě drží v ruce bombu. Současný Washington navíc podle agentury Reuters odkládá rozhodnutí o části sankcí vůči Rusku a obchod s naftou obhajuje také ekonomickými a diplomatickými důvody. Mír tak začíná připomínat speciální nabídku obchodního domu: kupte dostatek paliva, zachovejte přátelské vztahy s dodavatelem a otázku ukrajinských mrtvých probereme po uzavření pokladny.
A co na to náš český obdivovatel všeho amerického, který už pomalu neumí říct dobré ráno bez anglického pozdravu?
Pravděpodobně si dá další coffee, otevře notebook, zorganizuje call a vysvětlí ostatním, že Amerika je přece náš nejlepší friend, protože to tak fungovalo vždycky v jeho oblíbeném akčním filmu. Jenže skutečné mezinárodní vztahy nejsou hollywoodský blockbuster, kde se na poslední chvíli objeví americký hrdina, zachrání celou planetu a ještě stihne políbit hlavní herečku.
Evropa nepotřebuje bezmyšlenkovitě milovat Washington ani obdivovat Moskvu, ale především umět hájit vlastní bezpečnost a samostatně rozlišovat mezi spojenectvím, obchodem a velmocenským nátlakem.
Až tedy příště někdo v české hospodě prohlásí, že všechno americké je automaticky skvělé, možná by mu stálo za to připomenout, že svoboda není hamburger, demokracie není franšíza a skutečný spojenec se nepozná podle velikosti své vlajky, nýbrž podle toho, jestli vás ve chvíli největší nouze nevymění za výhodnější obchod.