Satira: Babiš ruší poplatky. Peníze snad vyčaruje z klobouku

Česká „komediální“ vláda právě objevila převratný způsob financování veřejnoprávních médií: zruší poplatky, peníze se přestanou vybírat a miliardy na provoz televize a rozhlasu se pravděpodobně dostaví samy, nejlépe po slavnostním přestřižení pásky. Premiér Andrej Babiš dál trvá na konci mediálních poplatků, ale původní návrh ministra kultury Oty Klempíře, počítající s financováním ze státního rozpočtu, už zřejmě nemá jisté místo v novém scénáři, jak informují Novinky. Na stole se objevují další varianty, jen definitivní odpověď na prostou otázku, kdo bude platit účty České televize a Českého rozhlasu, zatím chybí. Běžný účetní by při takovém zadání pravděpodobně požádal o psychiatrické vyšetření, český politik v něm naopak vidí mimořádnou příležitost uspořádat další tiskovou konferenci o úsporách, které se ještě nepodařilo spočítat.

Jako jedna z možností se skloňují dobrovolné příspěvky, čímž by se veřejnoprávní vysílání konečně mohlo proměnit v největší charitativní pokladničku ve střední Evropě.

Ranní zprávy by začínaly dojemným poděkováním panu Františkovi z Benešova, který přispěl na reportáž o státním dluhu, zatímco zahraniční zpravodajství by čekalo, zda se najde dostatečně štědrý sponzor i na mapu světa. Večerní předpověď počasí by se vysílala pouze v krajích, jejichž obyvatelé se dokázali složit na meteorologa, a všude jinde by bylo prostě administrativně zataženo, dokud nepřijde další platba. Česká televize by se tak mohla stát první veřejnoprávní institucí, která místo sledovanosti začne měřit míru národní dobročinnosti a před každými Událostmi slavnostně oznámí, zda už se vybralo alespoň na zapnutí kamer.

Do celé grotesky navíc vstupuje legendární skandinávský model, kterým se čeští politici ohánějí tak nadšeně, až by člověk čekal, že někde v Norsku stojí tajná továrna na televizní vysílání zdarma.

Jenže Norsko a Dánsko financují veřejnoprávní média ze státních rozpočtů s víceletými zárukami, zatímco Švédsko a Finsko používají zvláštní daň, takže česká politická výprava na sever naráží na drobnou komplikaci: všechny skutečné modely vyžadují peníze a jasná pravidla. Naše domácí řešení proto připomíná skládání nábytku podle švédského návodu, při němž vláda vyhodí šrouby, zadní stěnu i polovinu polic, protože jsou příliš drahé, a potom požaduje dokonale stabilní skříň.

Pokud se konstrukce zhroutí, politici jistě svolají mimořádný seminář, na němž budou několik hodin odborně vysvětlovat, proč osvědčené skandinávské postupy selhávají právě ve chvíli, kdy se z nich odstraní všechno podstatné.

Mezitím už návrh na zrušení poplatků prošel prvním čtením, které skončilo 24. října ve 4:36 ráno, tedy v hodinu oblíbenou především mezi pekaři, nočními hlídači a zřejmě také poslanci rozhodujícími o budoucnosti veřejnoprávních médií. Na neděli 15. listopadu proto spolek Milion chvilek pro demokracii svolal na pražskou Letnou demonstraci, jejíž účastníci chtějí upozornit na rizika navrhované změny a požadují důkladnou veřejnou diskusi. Premiérovy nové úvahy mohou na první pohled působit jako vstřícné gesto, jenže projednávaný návrh nikam nezmizel a konečnou podobu jeho náhrady stále nikdo nepředstavil, takže předčasné oslavy by připomínaly slavnostní kolaudaci domu, k němuž stavební firma ještě ani nedodala projekt.

V české politice je ovšem podobný postup téměř národní tradicí: nejprve se rozbourá koupelna, potom se občanům oznámí, že rekonstrukce probíhá podle plánu, a teprve nakonec se začne hledat instalatér, který zjistí, kde vlastně vedou trubky.

Největší absurdita celé záležitosti spočívá v tom, že financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu samo o sobě nemusí znamenat ztrátu nezávislosti, pokud existují pevná zákonná pravidla a skutečné záruky proti politickému zasahování. Česká debata však postupuje v pozoruhodném pořadí: nejprve se občanům slíbí osvobození od poplatků, potom se hledá zdroj peněz a někdy mezi dvěma koaličními poradami snad zbude čas také na otázku, kdo bude chránit novináře před případným finančním nátlakem. Politici se totiž nesmírně rádi chlubí tím, co bude zdarma, protože skutečná cena nezávislé žurnalistiky se do předvolebního sloganu nevejde a případná politická závislost se dá vždy elegantně schovat za slovo reforma. Až se jednou někdo v přímém přenosu zeptá, kdo má celou tuhle taškařici zaplatit, byla by obrovská škoda, kdyby se ukázalo, že na odpověď už v rozpočtu nezbyla ani koruna — protože nejlevnější veřejnoprávní médium je nakonec to, které se raději na nic neptá a mlčí.