Článek
Premiér a samo zvolený král země České Andrej Babiš objevil převratný způsob financování veřejnoprávních médií. Lidé budou platit jen dobrovolně, Česká televize a Český rozhlas přesto dostanou garantované peníze a státní rozpočet by se do toho nejlépe neměl vůbec plést. Báječné! Zbývá drobnost, která by obyčejnému účetnímu způsobila okamžitou migrénu: odkud ty miliardy vlastně přijdou?
Jak informovaly Novinky.cz, premiér 31. října přiznal, že konkrétní podobu financování zatím nezná a bude ji teprve projednávat s koaličními partnery. V normální firmě by za podobný finanční plán ekonom dostal důrazné doporučení, aby se vrátil ke kalkulačce. V české politice se tomu říká reforma a připravuje se další tisková konference.
Miliardy mizí, ale hlavně se usmívejte!
Přitom nejde o několik drobných zapomenutých v kapse saka.
Podle Seznam Zpráv dosavadní vládní návrh počítá pro Českou televizi s 5,74 miliardy korun ročně a pro Český rozhlas přibližně s 2,07 miliardy. Oproti současným příjmům by obě instituce přišly dohromady zhruba o 1,4 miliardy korun. Vláda argumentuje úsporami a změnou dosavadního systému, jenže peníze nejsou ponožky, které jednoduše zastrčíte pod postel a při příštím úklidu zase najdete.
A do toho přichází další vládní velkorysost: opozice prý bude moci při druhém čtení diskutovat bez omezení. Po předchozím hlasování ve čtyři hodiny šestatřicet minut ráno jde skutečně o civilizační pokrok.
Poslanci smějí mluvit o miliardách dokonce i za denního světla. Ještě by jim někdo mohl dovolit přečíst si před hlasováním návod, jak se počítá rozpočet.
Státní peněženka a nezávislost na dobré slovo
Babiš přitom podle ČT24 ujišťuje, že vláda nebude zasahovat do redakční práce ani personálních záležitostí veřejnoprávních médií. Takový slib jistě zní uklidňujícím způsobem. Jenže nezávislost médií není reklamní slogan na krabici od pracího prášku. Potřebuje předvídatelné financování, transparentní pravidla a pojistky proti politickému tlaku. A dokud vláda nepředloží definitivní návrh, nelze poctivě tvrdit, že chce peníze někomu ukrást nebo že už ovládla zpravodajství. Lze se však zcela oprávněně ptát, proč chce měnit finanční systém dřív, než veřejnosti srozumitelně vysvětlí, jak bude fungovat.
Právě v tom spočívá největší absurdita celé politické komedie. Občanům se nabízí lákavý příběh o konci povinných plateb, ale definitivní účet stále leží někde mezi ministerstvem financí, koaličním jednáním a premiérovým optimismem. Přitom žádná veřejná služba nefunguje zadarmo jen proto, že její financování dostane nové jméno. Někdo musí zaplatit redaktory, techniku, vysílače i pořady. A jestliže politici chtějí rozhodovat o penězích, které jsou pro fungování těchto institucí zásadní, musí zároveň přesvědčivě vysvětlit, jak ochrání jejich nezávislost.
Největším nebezpečím totiž není samotná změna způsobu placení. Je jím okamžik, kdy se z veřejnoprávního média stane žadatel, který musí pravidelně chodit za politiky s nataženou rukou. Pak už nejde pouze o to, kdo zaplatí účet. Ale také o to, zda jednou někdo nebude chtít rozhodovat, co se za ty peníze smí říkat.