Melouch za socialismu jako druhá ekonomika: Co stát nezvládl, spravil šikovný řemeslník

Po únoru 1948 se prostor pro soukromé podnikání v Československu rychle zmenšoval. Stát převzal rozhodující část hospodářství, soukromý maloobchod byl postupně vytlačen a zásah dopadl také na drobné živnostníky a řemeslníky. Centrální plánování přitom určovalo nejen to, co a v jakém množství podniky vyrobí, ale nepřímo také, kam budou směřovat pracovní síly, investice a materiál. ČT24 ve své analýze československého hospodářství připomíná, že výrazné zvýhodnění těžkého průmyslu šlo na úkor lehkého průmyslu, řemesel i služeb.

Pro běžnou domácnost měl tento nepoměr velmi praktické důsledky. Potřeba opravit byt, zařízení nebo zajistit řemeslnickou práci totiž nezmizela ve chvíli, kdy samostatný živnostník přestal být přirozenou součástí trhu.

Poptávka existovala dál, jen se musela vejít do systému, který ji neuměl vždy pružně uspokojit. Právě v prostoru mezi oficiální nabídkou a skutečnou potřebou domácností získávaly význam osobní kontakty, protislužby a práce vykonávaná mimo hlavní zaměstnání.

Historička Lenka Kalinová v odborné studii o sociálních dějinách Československa popisuje, jak se zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech rozšiřovala takzvaná druhá ekonomika. Řadí k ní vedlejší výdělky, neoficiální obchod a další aktivity probíhající mimo standardní hospodářské kanály. Podstatné je její zjištění, že tato sféra pomáhala nahrazovat chybějící zboží a služby oficiální ekonomiky. Nejde tedy jen o pozdější vzpomínku pamětníků, ale o fenomén zachycený odborným výzkumem. Studie je dostupná přímo v Czech Sociological Review.

Při pohledu zpět je důležité nezaměnit každý melouch za stejný druh protiprávního jednání. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. skutečně obsahoval v § 118 trestný čin „nedovoleného podnikání“, jeho znění však hovořilo o neoprávněném provozování soukromého výrobního nebo jiného výdělečného podnikání „ve větším rozsahu“. Samotná existence jedné příležitostné práce proto nemůže být bez dalších okolností automaticky označována za tento trestný čin. Dobové znění zákona zpřístupňuje Ústav pro studium totalitních režimů.

Mnohem méně známá je druhá část příběhu. Socialistické Československo totiž zároveň znalo legální cestu, kterou mohli občané některé placené práce vykonávat na základě povolení národního výboru.

Nešlo až o výdobytek posledních měsíců režimu. Nařízení vlády ČSR č. 154/1982 Sb. výslovně rušilo starší Zásady č. 20/1965 Sb. pro poskytování některých služeb a oprav občany. Regulovaný prostor pro tuto činnost tedy existoval už dříve.

Od 1. ledna 1983 stanovilo zmíněné nařízení poměrně přesná pravidla. Občan mohl s povolením národního výboru za úplatu vykonávat mimo jiné řemeslnické práce včetně údržby domů a bytů. Předpis počítal především s lidmi, kteří budou tuto činnost vykonávat vedle hlavního zaměstnání, a také s důchodci, ženami v domácnosti či lidmi se změněnou pracovní schopností. To, co se v běžném hovoru snadno shrne slovem melouch, tak mohlo mít i zcela oficiální podobu. Dokládá to přímo nařízení č. 154/1982 Sb. v e-Sbírce.

Zvlášť pozoruhodný je § 3 tohoto nařízení. Národní výbor mohl za určitých podmínek povolit poskytování služby i jinému kvalifikovanému občanovi, pokud šlo v daném místě o službu v „nedostatkovém oboru“ a její zajištění jiným způsobem by bylo nehospodárné. Nejde o pozdější kritické hodnocení socialistického hospodářství. Výraz nedostatkový obor byl součástí samotného tehdejšího právního předpisu.

Legální vedlejší činnost ovšem nebyla svobodným podnikáním v dnešním významu. Žadatel uváděl, jakou službu a na jakém území chce poskytovat, obvykle dokládal odbornou kvalifikaci a pracovník vykonávající službu vedle zaměstnání musel získané povolení oznámit své organizaci. Národní výbor mohl určit územní obvod i provozní dobu. Opis povolení navíc putoval orgánu, který spravoval daň z příjmů obyvatelstva. Právě zde se ukazuje, proč je historie melouchů složitější než obraz řemeslníka pracujícího tajně za hotové peníze. Vedle sebe existovala povolená vedlejší práce, sousedská výpomoc a neoficiální placené zakázky, které už stanovená pravidla obcházely. Hranice mezi nimi nebyla totožná a seriózní popis období ji musí respektovat. Nelze ani zpětně označit všechny řemeslníky přivydělávající si mimo zaměstnání za nelegální podnikatele.

Mimořádně zajímavou stopu nabízí sociolog Jiří Večerník. Ve své práci uvádí, že hospodářské podzemí bylo v Československu na rozdíl od některých okolních zemí tabuizovaným tématem a veřejné oficiální analýzy jeho rozsahu nevznikaly. Od poloviny osmdesátých let však tehdejší Ústav pro výzkum veřejného mínění ve spolupráci s kriminalisty prováděl důvěrná šetření zaměřená na nelegální a obtížně zařaditelné ekonomické aktivity. Večerníkova práce zveřejněná Sociologickým ústavem AV ČR tak zpřístupňuje údaje, které tehdejší veřejná debata běžně neznala.

Jedno z takových šetření pocházelo z října 1989. Podle údajů, které Večerník cituje, se 51 procent dotázaných setkalo se směňováním služeb a 47 procent s úplatkem výměnou za službu. Dalších 39 procent zaznamenalo uplácení kvůli získání zboží či služby. Tato procenta neříkají, kolik lidí samo uplácelo nebo pracovalo načerno; zachycují deklarovanou zkušenost respondentů s uvedenými jevy. Právě toto rozlišení je důležité, aby se z historického průzkumu nestala senzační, ale nepravdivá statistika.

Ani celkovou velikost tehdejší druhé ekonomiky proto nelze poctivě vyjádřit jedním jistým číslem.

Kalinová ve své studii cituje dobový odhad z roku 1989, podle něhož nelegální příjmy dosahovaly přibližně deseti procent oficiálně přiznávaných příjmů. Jde o historický odhad, nikoli o přesné účetnictví neformálního sektoru. Samotná absence spolehlivé veřejné statistiky je přitom součástí příběhu: velká část těchto transakcí z podstaty věci oficiální evidencí neprocházela.

Řemeslnická druhá ekonomika se neomezovala na drobné opravy v domácnostech. Výrazně se dotýkala stavebnictví.

Historik architektury Petr Vorlík upozornil, že přibližně třetina poválečné výstavby vznikala individuálně. Lidé podle něj po večerech a o víkendech sháněli materiál a svépomocí budovali vlastní domy. Soukromá výstavba zároveň vytvářela vedlejší zakázky pro architekty a projektanty zaměstnané v projektových ústavech. Tento méně známý rozměr popisuje ČT24 v článku založeném na rozhovorech s dobovými architekty.

Taková ekonomika nestála jen na penězích. Důležitou roli mohly hrát kontakty, výměna služeb a schopnost dostat se k tomu, čeho byl v oficiální distribuci nedostatek. Kalinová upozorňuje, že alternativní distribuční kanály současně vytvářely nové rozdíly mezi lidmi: lepší postavení získávali ti, kteří měli přístup k nedostatkovému zboží a službám. Druhá ekonomika tedy nedostatky částečně napravovala, zároveň však mohla zvýhodňovat lidi s použitelnými vazbami.

Její význam se projevil bezprostředně po změně režimu. Ekonom Vladimír Benáček ve studii CERGE-EI uvádí, že významná část předlistopadové druhé ekonomiky, konkrétně také řemeslnické melouchaření, se po liberalizaci proměnila v regulérní malé podnikání. Studie CERGE-EI tak zachycuje kontinuitu, která bývá při ostrém dělení dějin na dobu „před listopadem“ a „po listopadu“ snadno přehlédnuta.

Další posun přišel 1. února 1988. Nařízení vlády ČSR č. 1/1988 Sb. umožnilo občanům na základě povolení národního výboru poskytovat širší soubor služeb nejen lidem, ale v určených případech také organizacím.

Předpis výslovně zahrnoval rovněž prodej zboží nebo přípravu pokrmů a nápojů. Pořád nešlo o obecnou svobodu podnikat, systém však oproti úpravě z roku 1982 otevřel další prostor soukromé výdělečné aktivitě. Úplné znění obsahuje oficiální e-Sbírka.

Ještě výraznější je ustanovení, podle něhož mohla socialistická organizace poskytující služby přenechat svou provozovnu dočasně občanovi s příslušným povolením.

Současně zůstávala pevná kontrolní pravidla: poskytovatel vedl průkazné záznamy o příjmech a výdajích, doklady měl uchovávat pět let a zákazníkovi vystavoval stvrzenku. Předpis upravoval rovněž ceny a stanovil podmínky pro získávání zboží.

Ani reforma z roku 1988 však nevytvořila klasické živnostenské prostředí. Povolení dál vydával národní výbor, některé činnosti zůstávaly vyhrazené socialistickým organizacím a občan například nemohl získat povolení k záručním opravám. Přesnější je proto mluvit o kontrolovaném rozšiřování individuálních služeb než o návratu svobodného soukromého podnikání.

Melouch dokázal řešit praktický problém, který oficiální nabídka nezvládla vyřídit dostatečně rychle nebo vůbec. Současně by ale bylo chybou celý systém romantizovat. Nedostatek vytvářel cenu kontaktů, přístup k některým službám nebyl rovný a vedle běžné sousedské výpomoci nebo povolené práce existovaly i úplatky a nelegální výdělky. Druhá ekonomika byla reakcí na poruchy systému, nikoli prostředím bez vlastních problémů. Historicky přesný obraz proto obsahuje několik vrstev najednou. Existovala práce skutečně prováděná načerno, existovaly protislužby a neformální vazby, ale současně fungoval státem povolený režim placených služeb občanů. Nejzajímavější na něm je skutečnost, že samotné socialistické právo muselo reagovat na nedostatečnou nabídku některých profesí. Formulace o „nedostatkovém oboru“ zachycuje tento rozpor s mimořádnou přesností.

Za statistikami přitom zůstával velmi konkrétní lidský problém: domácnost potřebovala opravu, stavebník odbornou práci a zákazník službu, kterou samotná existence hospodářského plánu nezajistila. Stát soukromou hospodářskou iniciativu po roce 1948 zásadně omezil, později však vytvořil předpisy, které jí v přesně vymezených situacích znovu otevřely dveře. A když po roce 1989 bariéry padly, část někdejších řemeslnických melouchů přešla přímo do legálního drobného podnikání. Právě v tom spočívá nejsilnější výpověď celé historie: potřeba schopného řemeslníka nezmizela s živností, s plánováním ani se zákazem soukromého podnikání. Přežila systém, který ji nedokázal odstranit, protože ji vytvářel každodenní život.