Článek
Obraz socialistického nakupování skládají dobová svědectví, archivní nahrávky i práce historiků. Připomínají jej například ČT24 a Český rozhlas Plus. Výsledný obrázek je téměř dokonalý: stát určoval ceny, podniky plnily plán a zákazník měl jistotu, že jestli dnes něco nesežene, může to stejně neúspěšně zkusit také zítra.
Cena byla pevná, zboží mělo volnější pracovní dobu
V socialistickém obchodě měl člověk především jednu obrovskou výhodu. Nemusel být stresován nadměrným výběrem. Jestliže dnes zákazníka unavuje rozhodování mezi deseti druhy praček, tehdejší člověk mohl při troše štěstí svobodně sáhnout po jedné. Barva nehrála roli, výbava byla podružná a značka představovala zbytečný buržoazní detail.
Hlavní bylo, že pračka existovala, byla právě v prodejně a ještě si ji neodnesl někdo stojící ve frontě před vámi.
Tvrzení, že „všechno bylo levné“, je přitom samo o sobě nostalgickou zkratkou. Některé služby, nájemné či veřejná doprava byly výrazně dotované, ceny mnoha výrobků se administrativně držely dlouhé roky. Potraviny, oděvy nebo elektronika však vzhledem k tehdejším výdělkům nemusely být levné vůbec. Historicky nejvýhodnější cenu mělo samozřejmě zboží, které nebylo k dostání. Člověk za ně neutratil ani korunu a plánovaná ekonomika mu tak vlastně pomáhala spořit.
Centrální plánování navíc nedokázalo pružně reagovat na skutečnou poptávku. O množství výrobků, investicích i rozdělování surovin rozhodoval aparát, který mohl s obdivuhodnou přesností naplánovat počet tun oceli, ale poněkud hůře odhadoval, kolik lidé potřebují dětských bot, hygienických vložek nebo náhradních dílů. Pokud poptávka převýšila nabídku, cenu nezvýšil trh. Nedostatek rozdělila fronta, pořadník a síť osobních známostí.
Oficiální zprávy přesto pravidelně oznamovaly splněné závazky, úspěšné sklizně a rostoucí výrobu.
Regál na prodejně mohl být prázdný, ovšem statistika zůstávala zdravě naplněná. Zákazník se tak někdy ocital v nepříjemné roli člověka, který vlastníma očima zpochybňuje tabulku. Moudřejší bylo tabulce věřit a pohled na regál chápat jako dočasné optické nedorozumění.
Fronta se stala nejspolehlivější informační sítí republiky.
Nebylo vždy nutné vědět, co se prodává. Stačilo zjistit, že se někde shromáždili lidé. Občan se zařadil, vyslechl první dohady a teprve postupně se dozvídal, zda čeká na maso, pomeranče, jízdní kolo, záclony, nebo na příležitost strávit dopoledne ve společnosti sousedů. Rodiny se při čekání střídaly a informace o nové dodávce putovala ulicí rychleji než oficiální oznámení.
Banány se staly symbolem této obchodní kultury.
Nebyly po celé období a na všech místech dostupné jen jednou ročně, jak tvrdí oblíbená nadsázka. Do obchodů však přicházely nepravidelně, v omezeném množství a častěji před Vánoci či při významných událostech. Právě jejich vzácnost proměnila obyčejné ovoce v událost, kvůli níž se dokázala před prodejnou během několika minut vytvořit fronta. Kapitalismus z banánu udělal zboží. Socialismus mu dokázal dodat tajemství.
Nedostatkovou výsadou nebylo pouze jižní ovoce.
Podle dobových zpráv a vzpomínek scházely jízdní kola, automatické pračky, šicí stroje, kvalitní maso, baterie i některé základní hygienické potřeby. Československý rozhlas před Vánoci roku 1969 dokonce připouštěl, že hračky na baterie mohou být k dostání dříve než samotné baterie. Dítě se tak učilo trpělivosti, rodič improvizaci a hospodářství výrobě předmětů, které bylo obtížné použít.
Prodavačka, nevolená ministryně místního zásobování
Skutečným centrem moci nebyl ředitel podniku ani předseda národního výboru. V každodenním životě jím mohla být prodavačka, která věděla, kdy přijede dodávka, co se vyloží na pult a co zůstane pro jistotu pod ním. Nešlo nutně o její osobní svévoli. Pracovala uvnitř systému, který jí svěřil kontrolu nad vzácným zbožím, aniž by dokázal zajistit jeho dostatek. Nízká mzda mohla kontrastovat s neobyčejně cennou informací: ve čtvrtek budou dámské kozačky.
Podpultový prodej proto nebyl jen malebným folklorem. Představoval neformální způsob přidělování nedostatkových věcí. Známý řezník mohl odložit lepší kus masa, prodavačka textilu správnou velikost svetru a pracovník skladu součástku, která oficiálně nebyla. Protihodnotou nemusela být vždy hotovost. Fungovaly protislužby, dárky, lahve alkoholu a hlavně příslib, že dnes pomohu já vám a zítra vy mně.
ČT24 připomíná, že osobní známost s personálem prodejny poskytovala citelnou výhodu a že podpultové obchody často fungovaly jako výměna laskavostí. Socialistická společnost tím dosáhla pozoruhodného výsledku. Soukromé podnikání odmítala, ale z milionů občanů vytvořila drobné obchodní diplomaty, kteří neustále směňovali informace, kontakty a služby. Kdo žádnou známost neměl, musel spoléhat na správný okamžik. A když se vytoužené zboží konečně objevilo, nebyl čas na malichernosti. Oděv se kupoval i v nevhodné velikosti, spotřebič v jediné dostupné barvě a nábytek v provedení, které se do bytu nehodilo. Vkus byl luxus. Zárukou spokojenosti nebylo, že člověk získal přesně to, co chtěl, ale že získal něco dříve, než to zmizelo.
Tento způsob zásobování podporoval také hromadění. Kdo narazil na nedostatkové zboží, často nakoupil víc kusů, protože netušil, kdy se objeví znovu. Takové jednání následně nedostatek ještě prohlubovalo. Režim pak mohl občana podezírat z nerozumného nakupování, aniž by připustil, že jeho zdánlivě iracionální chování bylo velmi rozumnou odpovědí na iracionální systém.
Zvláštní půvab měla reklama. Televizní spoty s panem Vajíčkem propagovaly výrobky v hospodářství, kde reklama nemohla vždy přivést zákazníka ke zboží, protože zboží tam právě nebylo. Reklama tedy neříkala pouze „kupte si“. Často spíše oznamovala, co všechno socialistický průmysl teoreticky vyrábí. Zákazník pak mohl výrobek obdivovat na obrazovce a následně si v prodejně ověřit, že televizní vysílání má skutečně větší dosah než distribuční síť.
Tuzex: rovnost všech občanů, s výjimkou těch s bony
Pro náročnější zákazníky existoval Tuzex, založený v roce 1957. Nabízel západní elektroniku, džíny, kosmetiku, alkohol a další zahraniční výrobky. Běžné československé koruny však neuznával. Platilo se valutami nebo tuzexovými poukázkami zvanými bony. Stát tak vytvořil výkladní skříň spotřebního blahobytu a současně před její dveře položil měnový práh, přes který obyčejná výplata nepřešla.
Tuzex měl státu přivádět tvrdou zahraniční měnu potřebnou pro dovoz. Kolem jeho prodejen ovšem vyrostla síť veksláků, kteří bony nelegálně prodávali za koruny. Režim je veřejně odsuzoval, současně však jejich prostřednictvím získával další zákazníky pro obchod, jenž stahoval valuty do státní pokladny. Soukromý trh byl ideologicky nepřijatelný, pokud ovšem zrovna nepomáhal financovat socialistický stát.
Historik Adam Havlík ve své práci o veksláctví popsal také epizodu z roku 1976, kdy si příslušník Veřejné bezpečnosti přišel k Václavu Havlovi obstarat bony. Případ se vyšetřoval jako nevhodné jednání policisty, jeho kariéru však zásadně neukončil, jak shrnuly Seznam Zprávy. Je to téměř učebnicová scénka doby: policista žádá pozdějšího disidenta o pomoc při porušení pravidel státu, který má sám chránit. Ani satirik by nemusel nic přidávat.
Vzpomínky na tehdejší nakupování přesto nemusejí být jen temné. Lidé si pomáhali, opravovali staré věci, šili oblečení, předávali si informace a dokázali z omezené nabídky vytěžit mnoho. Jenže lidská vynalézavost není důkazem kvality systému, který ji vynutil. Je spíše dokladem toho, že člověk se naučí přežít téměř cokoli – dokonce i obchod, v němž zákazník hledá zboží a zboží se před zákazníkem úspěšně skrývá.
Socialistický obchod tedy nebyl prázdný. Byl naplněn čekáním. Ceny byly stabilní, protože pohyb zboží převzaly fronty. Nabídka byla široká především v projevech. Rovnost platila do chvíle, než někdo znal prodavačku, skladníka nebo veksláka. Banán nebyl jen ovocem, ale zprávou, že dodávka skutečně dorazila. Tuzex dokazoval, že západní výrobky jsou úpadkové, a proto po nich lidé touží. Podpult dokazoval, že nedostatkové zboží existuje, jen se nesmí ukázat každému. Prodavačka nevládla proto, že by jí režim dal vysokou funkci, ale proto, že jí nedostatek dal informace. Občan neměl problém s přemírou konzumu. Měl problém dostat se na jeho začátek. A právě v tom spočíval největší triumf dokonalého socialistického obchodu: zákazník odcházel s prázdnou, zatímco plán už byl dávno splněn.
_________________
Použité zdroje: ČT24.cz, iRozhlas.cz, SeznamZpravy.cz, FaktHusty.cz