Článek
Barevná televize nevstoupila do Československa jedním zázračným cvaknutím vypínače. Historik médií Martin Štoll v analýze zveřejněné Českou televizí dokládá, že pravidelné barevné vysílání začalo na druhém programu 9. května 1973 a na prvním o dva roky později. Pokrok zkrátka dorazil řádně podle kalendáře, jak se na stát milující výročí slušelo.
Technická realita si ovšem dovolila malou nekázeň: první experimentální barevný přenos se uskutečnil už 14. února 1970 při mistrovství světa v lyžování ve Vysokých Tatrách.
Do běžného obýváku ale od podobné technologické demonstrace vedla ještě dlouhá cesta: bylo nutné vybudovat studiové a přenosové řetězce, zvládnout výrobu pořadů a současně dostat k lidem přijímače, které nový signál skutečně zobrazí.
Do techniky navíc vstoupila geopolitika.
Českoslovenští odborníci podle Štollovy studie po testech doporučovali PAL, zatímco pozemní distribuce se kvůli vazbám na sovětský blok přiklonila k systému SECAM; pořady se proto mohly vyrábět v jednom systému a do éteru odcházet v druhém. I barva na obrazovce tak potřebovala politicky správný cestovní pas.
Když se technický pokrok nevešel do prodejní sítě
Domácí přístroj, který měl novou éru zhmotnit, rozhodně nebyl drobnost přihozená do košíku cestou z práce. Odborná práce Martina Švandy uvádí, že výroba Tesly 4401A Color začala roku 1972 a prvních 700 kusů zamířilo v posledním čtvrtletí téhož roku do bratislavského Prioru na Kamenném náměstí. Cena činila 12 400 Kčs. Socialistická rovnost se tedy před barevnou obrazovkou mohla klidně vyfotografovat, jen do prodejny vstupovala každá peněženka v jiné kondici. Kombinaci ceny, omezené nabídky a novosti lze proto číst i jako zdroj společenské váhy, kterou dnešní plochá obrazovka z akce těžko napodobí. Nebyl to pouze spotřebič. V obývacím pokoji zastupoval technický pokrok, viditelnou investici a velmi praktické sdělení, že majitel se k vytouženému zboží skutečně dostal. Skříň s obrazovkou tak nepotřebovala pozlacený rám; společenský lesk dodal už samotný fakt, že stála doma.
S představou domácí svatyně je ale nutné zacházet poctivě. Paměť národa v příběhu Františka Zemana zaznamenává, že jeho rodina měla televizi jako jedna z prvních v Litomyšli už v roce 1958 a sousedé k nim chodili sledovat sportovní přenosy. To je doložený příklad společného sledování, jenže se týká ještě černobílé éry. Televizor tehdy uměl vedle obrazu poskytovat i vedlejší službu: na pár hodin suploval malé sousedské kulturní centrum.
Tvrdit, že každý majitel barevného přijímače automaticky ubytoval před obrazovkou celý panelák, by už byla nostalgie převlečená za statistiku. Pro tak absolutní soud spolehlivá data nejsou.
Doložené sousedské sledování starších televizorů a pozdější vzácnost barevných přístrojů ale pomáhají vysvětlit, proč podobný obraz v paměti funguje. Když něco neměl každý, dveře k tomu mohly být společensky zajímavější než televizní program.
V osmdesátých letech už samotná televize dávno nebyla exotickým kusem nábytku. Historická práce Zbyňka Macháta z Univerzity Karlovy s odkazem na dobové výzkumy uvádí, že televizor mělo devadesát procent domácností včetně jednočlenných a televizi denně sledovalo 66 procent dospělé populace. Pozor ovšem na jeden detail, který umí nostalgii pokazit jako špatně seřízená anténa: tato čísla mluví o televizorech obecně, nikoli o barevných přístrojích.
Přechod od černobílých obrazovek k barevným byl ve skutečnosti pomalý. Štollova analýza popisuje, že podíl barevných pořadů rostl postupně a domácnosti obměňovaly přijímače ještě pomaleji, po velkou část normalizačního období. Tvůrci proto museli počítat s tím, že barevně vyrobený pořad uvidí mnoho diváků nadále v odstínech šedi. Stát tak zvládl pozoruhodný druh obrazové plurality: tentýž program mohl být moderní i černobílý současně, podle vybavení obýváku. Ještě v lednu 1988 nabídla Československá televize nechtěně dokonalou pointu budoucí satiry. Machátova práce rozebírá první vydání pořadu Sondy natočené v podniku ŽĎAS, kde vedoucí montážní čety mluvil o tom, že lidé v práci přemýšlejí, kdy se postaví do fronty na barevnou televizi. V tu chvíli už nebylo třeba nic přibarvovat: patnáct let po startu pravidelného barevného vysílání mohl být problém stále prostý – přístroj sehnat.
Tady se statusový kus nábytku mění v pomníček socialistického spotřebitelského paradoxu. Dobová výpověď ze ŽĎASu ukazuje víc než pouhou chybějící krabici na prodejně: shánění zboží vstupovalo lidem do osobního plánování. Cena byla jednou překážkou, samotná dostupnost druhou. Barevný přijímač tak získával prestiž i způsobem, který by marketingové oddělení nevymyslelo: nestačilo ho chtít a mít na něj peníze, bylo také potřeba narazit na příležitost ke koupi.
Ani program za drahou obrazovkou nebyl politicky neutrální výklad světa. Diplomová práce Anne-Marie Müllerové z Fakulty sociálních věd UK, která analyzuje normalizační seriály, dokládá každodenní ideologické působení televize a způsob, jímž měli hrdinové vybraných seriálů představovat vzory socialistického občana. Oltář tedy nenabízel pouze barvy; stát měl velmi konkrétní představu také o tom, jaký obraz společnosti na něm bude vypadat správně.
To ale neznamená, že osobní vzpomínky na večery u televize jsou falešné nebo bezcenné. Sport, seriály, zábava i rodinné sledování byly skutečnou součástí každodennosti a lidé si kolem nich vytvářeli vlastní vztahy, radosti a rituály. Režim mohl plánovat vysílací schéma, nikoli každý smích v obýváku. A právě tady končí pohodlná propaganda i pohodlná antikomunistická karikatura: lidský život byl vždy složitější než program na dva večery dopředu.
Nejsilnější na tom příběhu proto není elektronika, ale paměť. Společné sledování mohlo být krásným zážitkem, protože lidé byli spolu, ne proto, že obchod nedokázal nabídnout dost přijímačů. Zaměnit sousedskou blízkost za přednost nedostatkové ekonomiky by bylo stejně poctivé jako připsat kvalitu filmu poruše antény.
Nostalgie má právo uchovat teplo obýváku, neměla by však z člověka dělat komparzistu v reklamě na režim.
Technická novinka se v paměti snadno propojí s rodinným rituálem, hrdostí z vytoužené věci nebo prostě s večerem, který byl příjemný. Taková emoce je pravá sama o sobě a nepotřebuje politické potvrzení.
Právě proto může být silnější než jakákoli tabulka. Historie se začne křivit teprve ve chvíli, kdy se osobní radost vydává za důkaz, že dobře fungovalo i hospodářství, které stálo za dveřmi toho obýváku.
Barevná televize za socialismu proto nakonec vypráví víc o společnosti než o elektronice.
V paměti zůstává okamžik, kdy se lidé sešli před obrazovkou; v pramenech vedle něj stojí rozhodnutí, ceny, výrobní možnosti i fronty. Obojí může být pravda současně a jedno neruší druhé. Nejostřejší pointa neleží v barevném fosforu obrazovky, ale v rozdílu mezi tím, z čeho si lidé dokázali udělat radost, a tím, co jim systém dokázal nabídnout.