Cenzura neexistovala. Jen každý přesně věděl, co se nesmí napsat

Mechanismus kontroly médií po srpnu 1968 podrobně rozebírá studie historika Petra Andrease Cenzura za rané normalizace. Proměny dohledu nad rozhlasovým vysíláním mapuje také odborný text Cenzura v Českém a Československém rozhlase. Oba prameny připomínají základní půvab komunistické informační politiky: občan měl právo být informován, ovšem stát si ponechal právo rozhodnout, které informace by jej zbytečně rozrušovaly.

Cenzura nebyla po únoru 1948 nahodilým zásahem příliš horlivého úředníka. Stala se součástí systému, který kontroloval tisk, rozhlas, televizi, knihy, film i veřejná vystoupení. Komunistická strana určovala politický směr, státní orgány dohlížely na jeho dodržování a redakce měly za úkol dokázat, že umějí být samostatné přesně podle vydaných pokynů.

V roce 1953 vznikla Hlavní správa tiskového dohledu. Předběžná cenzura umožňovala kontrolovat připravované materiály ještě před zveřejněním. Výhodou tohoto řešení bylo, že nevhodná informace nemusela být později dementována. Čtenář se o ní jednoduše nikdy nedozvěděl, a mohl si tak uchovat důvěru v dokonalý svět, o němž právě četl v novinách.

Cenzor nezkoumal pouze to, zda text přímo útočí na režim. Hlídal státní a hospodářská tajemství, údaje o armádě, bezpečnosti, výrobě, dopravě, zásobování i dalších oblastech. V socialistickém státě totiž mohlo být tajemstvím téměř cokoli. Jestliže například něco nefungovalo, bylo nebezpečné o tom psát. A jestliže všechno fungovalo, nebylo zase nutné obtěžovat veřejnost podrobnostmi.

Redaktor se postupně učil rozeznávat slova, která mají budoucnost, od slov, která mají pouze pravdu. Věděl, že dělnická třída může být pracovitá, uvědomělá a nadšená. Neměla však být unavená, nespokojená nebo zvědavá na výši vlastní mzdy. Zemědělství mohlo bojovat s počasím, nikdy však s nesmyslným plánem. Obchod mohl mít dočasný výpadek, nikoli trvalý nedostatek. A strana mohla řešit problémy, pokud je předtím sama neschválila jako pouhé dílčí nedostatky. Správný článek proto nezačínal otázkou, co se stalo. Začínal mnohem důležitější otázkou: co z toho smí být skutečností. Havárie byla politicky přijatelná jako technická závada. Protest se změnil ve výtržnost. Nedostatek se přejmenoval na zvýšenou poptávku. Selhání plánu bylo úspěchem, který občané zatím nedokázali plně pocítit. Jazyk získal mimořádnou schopnost opravit realitu bez jediného zásahu do jejího skutečného stavu.

Šéfredaktor nesl politickou odpovědnost za obsah média. Nemusel čekat, až do redakce vstoupí zachmuřený muž s červenou tužkou. Dobře věděl, která témata mohou ohrozit časopis, kolegy i jeho vlastní místo.

Nejefektivnějším cenzorem se tak stal člověk, který text napsal, nebo jeho přímý nadřízený. Stát objevil úspornou správu svobody slova: novinář se kontroloval sám a kancelář si přitom vytápěl redakčními prostředky.

Na jaře 1968 se kontrola médií začala rozpadat. Tisk, rozhlas a televize otevíraly témata politických procesů, represí, hospodářských problémů i odpovědnosti stranického vedení. Veřejnost náhle zjistila, že republika měla minulost, o níž jí předchozí tisk zapomněl říci. Nebyla to chyba paměti. Paměť pouze dlouhá léta čekala na stranické povolení.

Dne 26. června 1968 přijalo Národní shromáždění zákon č. 84/1968 Sb., jehož první věta zněla jednoznačně: „Cenzura je nepřípustná.“ Plné znění uchovává databáze československých mediálních zákonů. Stát tím na několik týdnů zjistil, že novináři mohou pracovat i bez dozorce. Výsledek byl natolik znepokojivý, že následovala návštěva tanků.

Po okupaci v srpnu 1968 se informační svoboda zařadila mezi reformní výdobytky, které bylo nutné urychleně zachránit před dalším používáním. Zákon č. 127/1968 Sb. zavedl „přechodná opatření“ a vytvořil Úřad pro tisk a informace. Norma požadovala, aby média nenarušovala důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu. Znění zákona ukazuje, jak elegantně lze omezit svobodu, aniž by bylo třeba používat nepříjemně znějící slovo zákaz.

Přechodné opatření vydrželo s obdivuhodnou vytrvalostí až do závěru komunistického režimu. Také provizorium může být trvalé, pokud je dostatečně dobře střeženo. Obnovený dohled nad médii doprovázely personální prověrky, výměny vedení a odchody nepohodlných novinářů. Normalizace totiž neznamenala pouze kontrolu článků. Znamenala také kontrolu lidí, kteří by mohli dostat nebezpečný nápad napsat je.

Po čistkách už v mnoha redakcích nebylo třeba zakazovat každou jednotlivou větu. Na správná místa se dostali lidé, kteří požadavky režimu znali, přijímali nebo se jim alespoň dokázali přizpůsobit. Nečekali na telefonát shora. Předvídali jej. Autocenzura se stala vrcholnou disciplínou socialistické žurnalistiky: odstranit problém ještě předtím, než si někdo všimne, že mohl vzniknout.

Novinář tak psal bez nepříjemných překvapení. Předem věděl, že vedoucí úloha KSČ nebude předmětem diskuse, Sovětský svaz nebude okupantem a politický odpůrce nebude člověkem s odlišným názorem. Statistiky dokazovaly růst, sjezdy jednotu a projevy nadšení. Jestliže se skutečnost s novinami rozcházela, bylo zřejmé, která z nich nemá schválenou uzávěrku.

V roce 1980 byl přijat zákon o zřízení Federálního úřadu pro tisk a informace, jenž působil od následujícího roku jako ústřední orgán státní správy pro tisk a další informační prostředky. Jeho existenci otevřeně stanovoval zákon č. 180/1980 Sb.. Cenzura tedy oficiálně nebyla cenzurou. Měla úřad, zaměstnance, pravomoci a zákonný základ, jen jí chyběla jmenovka na dveřích. Režim byl skromný a nepotřeboval se chlubit každou institucí její pravou pracovní náplní.

Kontrola nekončila u denního tisku. Zasahovala nakladatelství, divadla, film, veřejné knihovny i celé autorské kariéry. Knihy procházely edičním plánováním, redakčním posuzováním a politickým dohledem. Samotný rukopis mohl být literárně kvalitní, ale kvalita byla pouze jedním z požadavků. Mnohem důležitější bylo, zda autor stojí na správné straně dějin a zda dějiny stojí na správné straně autora.

Normalizace vyřadila z oficiálního kulturního provozu stovky spisovatelů. Jejich knihy nesměly vycházet, již připravené tituly mohly být zastaveny a starší díla mizela z veřejně dostupných fondů. Rozsah zákazů a vznik samizdatových edic popisuje konkrétně článek ČT24 Příběh knih na indexu. Stát miloval literaturu natolik, že pečlivě rozhodoval, kterou uchrání před čtenáři.

Zakázaný spisovatel přitom nemusel dostat slavnostní dopis oznamující, že od dnešního dne oficiálně neexistuje. Stačilo, když nakladatelství nepřijalo jeho rukopis, redakce nevytiskla jeho článek a knihovna nenabídla jeho starší dílo. Zákaz mohl fungovat bez veřejného rozsudku a bez srozumitelných pravidel. Autor nevěděl, jak dlouho potrvá ani kdo přesně o něm rozhodl. Režim tak chránil státní tajemství i před člověkem, jehož se týkalo.

Mocenský zásah na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rozdělil českou literaturu na oficiální, samizdatovou a exilovou. Tento rozpad podrobně zachycuje studie Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Rozpad prozaické produkce na jednotlivé větve. Jedna literatura tak mohla mít tři oběhy: povolený, zakázaný a zahraniční. Kulturní plánování konečně dosáhlo rozmanitosti, i když poněkud proti své vůli.

Samizdat nahrazoval veřejný prostor, který režim uzavřel. Texty se opisovaly na psacích strojích přes několik průklepových papírů, tajně svazovaly a předávaly mezi důvěryhodnými lidmi. Edice Expedice, založená v roce 1975 kolem Václava Havla a Dany Horákové, vydala do roku 1989 přes dvě stovky titulů. Stát vlastnil tiskárny, distribuci i knihkupectví.

Zakázanému autorovi zůstával psací stroj, kopírák a čtenář, který byl ochoten riskovat, že si přečte knihu bez razítka.

Šíření samizdatu mohlo vést k výslechům, domovním prohlídkám, zabavování materiálů nebo trestnímu stíhání. Text se v socialistickém Československu dokázal proměnit v nebezpečný předmět už tím, že jej četlo více lidí, než stát plánoval. Zbraň nepotřebovala hlaveň. Stačilo několik stran, sešívačka a věta, která odmítla požádat o povolení.

Cenzura nakonec nevytvořila společnost bez informací. Vytvořila společnost se dvěma jazyky.

Jeden se používal v novinách, na poradách a při veřejných projevech. Druhým se mluvilo doma, mezi přáteli a v kuchyních, kde se zahraniční rozhlas poslouchal dostatečně potichu. Oba jazyky používaly stejná slova, ale pouze jeden z nich si mohl dovolit myslet.

Komunistická cenzura proto nebyla jen škrtáním vět. Byla výrobou poslušnosti. Novinář nepotřeboval znát pravdu, ale hranici. Autor nepotřeboval rozsudek, stačilo ticho nakladatelství. Čtenář nemusel dostat zákaz, stačilo mu nenabídnout knihu. Neúspěch se přepsal na obtíž, násilí na opatření a okupace na pomoc. Cenzor mohl odejít z místnosti, protože už seděl v hlavě redaktora. Červená tužka se změnila v pracovní návyk. Prázdné místo v novinách se zaplnilo bezpečnou zprávou o sklizni. Zakázaná kniha dál existovala, pouze bez práva setkat se s veřejností. Režim tak skutečně dosáhl stavu, v němž cenzura téměř nebyla vidět. Nebylo to proto, že zmizela. Byla všude.

___________________

Použité zdroje: sd.usd.cas.cz, svet.rozhlas.cz, koncelik.eu, zakonyprolidi.cz, ct24.ceskatelevize.cz, edicee.ucl.cas.cz,