Článek
Povinně pěstované přátelství se Sovětským svazem dokládají archivní materiály, dobová média i svědectví pamětníků, která shromažďují Ústav pro studium totalitních režimů, ČT edu a Paměť národa. Československý občan díky režimu nemusel složitě přemýšlet, kterou zemi obdivovat. Strana mu ji vybrala, popsala, osvětlila a pro jistotu také vysvětlila, co přesně při jejím vyslovení cítí.
Přátelství, které bylo příliš důležité na to, aby zůstalo dobrovolné
Svaz československo-sovětského přátelství vznikl v únoru 1948 sloučením dřívějších organizací zaměřených na kulturní a hospodářské styky se Sovětským svazem. Do jeho čela se postavil ministr školství a oddaný propagátor sovětské orientace Zdeněk Nejedlý. Z přátelství se postupně stala masová disciplína. Kdo se přátelil soukromě, byl obyčejný člověk. Kdo se přátelil organizovaně, platil příspěvky a chodil na schůze, pomáhal světovému míru.
SČSP pořádal přednášky, výstavy, besedy, kulturní vystoupení, návštěvy sovětských delegací i zájezdy československých účastníků do SSSR. Vydával publikace a podílel se na oslavách výročí spojených s bolševickou revolucí, Rudou armádou a československo-sovětskými smlouvami. Jak dokládají také materiály uchovávané Národním archivem, svaz patřil do soustavy společenských organizací Národní fronty. Přátelství tedy nebylo ponecháno nebezpečnému amatérismu. Dostalo ústřední výbor, okresní struktury, razítko a pokladníka.
Členství bývalo zejména v období normalizace často formální. Pro některé znamenalo další položku v životopise, pro jiné příspěvkovou známku, schůzi a několik hodin ideologicky zajištěného programu. Organizace měla v závěru režimu miliony členů. Tak obrovská náklonnost samozřejmě dokazovala, že československý lid miluje Sovětský svaz. V žádném případě pouze to, že masová organizace dokázala masově zapisovat.
Každý rok přicházel Měsíc československo-sovětského přátelství. Jeden kalendářní měsíc byl zřejmě nejmenší jednotkou, do níž se vešlo potřebné množství nadšení. Konaly se přednášky, koncerty, výstavy, slavnostní večery, projekce sovětských filmů a setkání s delegacemi. Školy, kulturní domy i závody dostávaly příležitost ukázat, že přátelství není abstraktní pojem, nýbrž přesně vyplněný plán kulturních akcí.
Program býval mimořádně pestrý, pokud člověk připustil, že všechna pestrost může mít jednu barvu. Ruská klasika dokazovala velikost ruské kultury, sovětský film vyspělost sovětského umění a přednáška o sovětském průmyslu vyspělost sovětského průmyslu. Pokud by někdo po absolvování programu stále pochyboval, čekala jej další přednáška. Socialismus věřil v sílu vzdělávání, zvláště když se správná odpověď oznámila před položením otázky.
Delegace představovaly slavnostní výměnu pečlivě vybraných lidí a ještě pečlivěji vybraných dojmů. Hosté navštěvovali továrny, školy, družstva, kulturní zařízení a památníky. Přivítaly je květiny, projevy, pionýrské šátky a pracovní kolektivy, které právě onoho dne nevykazovaly žádné potíže. Nikdo samozřejmě nezakazoval ukázat hostům problém. Jen nebyl důvod kazit mezinárodní přátelství něčím tak soukromým, jako byla skutečnost.
Družba začínala ve škole a končila v kádrovém posudku
Děti se se sovětským vzorem setkávaly od školních let. Učebnice, dějepis, ruština, nástěnky, soutěže, besedy a pionýrské akce vytvářely svět, v němž Sovětský svaz nebojoval s nedostatkem, represemi ani vlastní minulostí. Bojoval hlavně za mír, překonával výrobní rekordy a vysílal do vesmíru lidi, které československý žák správně obdivoval ještě předtím, než se naučil skloňovat jejich jména.
ÚSTR označuje školní dějepis komunistického Československa za významný nástroj ideologického působení, který měl pomáhat formovat „nového socialistického člověka“. Výklad minulosti se měnil podle politických potřeb a sovětský pohled získával výsadní postavení. Žák tak nebyl zatěžován představou, že dějiny mohou mít více výkladů. Více výkladů by znamenalo více otázek a otázka byla ideologická surovina, s níž plánované hospodářství zacházelo opatrně.
Ruština získala ve vzdělávání privilegované místo. Sama znalost jazyka přitom nebyla ničím škodlivým – schopnost dorozumět se je užitečná v každé době. Pozoruhodný byl způsob, jakým se z jazyka vytvořila téměř politická povinnost. Žák se neučil pouze azbuku. Učil se také, že země tohoto jazyka stojí vpředu, ukazuje směr a nikdy nebloudí. Pokud bloudila, šlo zřejmě o průzkum nové cesty k socialismu.
Do školního programu patřily návštěvy sovětských filmů. Pamětníci zaznamenaní v projektech ÚSTR vzpomínají, že se na ně chodilo organizovaně; alespoň poskytovaly vítanou možnost uniknout běžnému vyučování. Sovětské válečné snímky byly před rokem 1989 hojně uváděny v kinech i televizi a plnily také propagandistickou roli. Divák se mohl svobodně dojmout, obdivovat nebo usnout. Pouze závěr filmu už byl schválen předem.
Prvomájové průvody nabízely další lekci veřejného cítění. Účast se v jednotlivých obdobích, školách a podnicích lišila, často však byla fakticky vyžadována a nepřítomnost mohla přinést potíže. Zaměstnanci a studenti dostávali určené místo, transparent a příležitost spontánně projít kolem tribuny v předem stanovený čas. Spontánnost měla sraz, vedoucího skupiny a kontrolu docházky.
Pamětník Jan Šolta pro Paměť národa popsal, jak během prvomájového průvodu s kamarády poškodili a odhodili transparent „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Hrozilo jim vyloučení ze středních škol, nakonec dostali snížené známky z chování a ředitelskou důtku. Transparent sice věčnost nepřežil, zato školský aparát prokázal, že je připraven ji administrativně bránit.
Slogany měly jednoduchost dětské říkanky a autoritu úředního rozhodnutí. Se Sovětským svazem přišlo všechno správné, bez něj zřejmě tma, hlad a imperialistická hudba. Heslo nepotřebovalo argument. Bylo vytištěno dostatečně velkým písmem. Občan měl pochopit, že věta napsaná přes celou ulici je pravdivější než věta pronesená doma potichu.
Země bez chyb, kterou bylo nutné chránit před informacemi
Největší zkouška oficiálního přátelství přišla po srpnu 1968. Armády pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem obsadily Československo a sovětští vojáci zde následně zůstali. Režim však invazi začal označovat jako „internacionální pomoc“. Jazyk tím dosáhl mimořádného vítězství: tank už nebyl prostředkem nátlaku, pokud se k němu připojilo dostatečně přátelské přídavné jméno.
Normalizační propaganda musela občanům vysvětlit, že to, co viděli na ulicích, vlastně nepochopili správně. Okupace nebyla okupací, odpor nebyl obranou země a veřejné protesty nebyly projevem nesouhlasu. Materiály ČT edu ukazují, jak režim později vykresloval demonstranty jako nepřátele ovlivněné zahraničím. Sovětský voják mohl přijet ze zahraničí s tankem. Podezřelé zahraniční ovlivnění však představoval občan, který proti tomu protestoval.
Televize, rozhlas a tisk pečovaly o bezchybný obraz spojence s profesionální oddaností. Československá televize byla významným nástrojem ideologické propagandy a v sedmdesátých a osmdesátých letech ji navíc sledovala Státní bezpečnost prostřednictvím sítě spolupracovníků, jak shrnuje ČT edu. Ani redakce tedy nebyla ochuzena o přátelský dohled. Kvalitní zpráva musela být pravdivá, aktuální a především politicky správná; pokud se tyto vlastnosti střetly, pravda uměla zdvořile uvolnit místo.
Sovětský svaz se v oficiálním obrazu těšil obdivuhodnému zdraví. Neměl systémové hospodářské problémy, pouze dočasné úkoly. Neprováděl cenzuru, nýbrž chránil společnost. Nepronásledoval odpůrce, pouze vedl dialog tak daleko od veřejnosti, že o něm nikdo neslyšel. A když se realita začala příliš nápadně lišit od obrazu, nebylo třeba opravit obraz. Stačilo omezit přístup k realitě.
Obyčejní lidé přitom často přesně poznávali rozdíl mezi veřejným rituálem a soukromým názorem. Naučili se podepsat prezenční listinu, odnést transparent, zatleskat projevu a doma říci něco zcela jiného. Nebyla to vždy statečnost ani zbabělost.
Často šlo o každodenní obranný mechanismus člověka, který chtěl vystudovat, pracovat, uživit rodinu a nevysvětlovat dětem, proč otcův vtip poškodil jejich budoucnost.
Právě zde leželo největší vítězství československo-sovětské družby. Nemusela přesvědčit každého. Stačilo, když se každý choval, jako by přesvědčen byl. Potlesk nemusel být upřímný, jen dostatečně hlasitý. Průvod nemusel nikoho těšit, jen musel projít kolem tribuny. Film nemusel diváka bavit, jen se musel promítnout. Přátelství nemuselo být osobní, protože bylo státní. Nadšení nemuselo vzniknout, protože se dalo vykázat. Pochybnost nemusela zmizet, stačilo, když zůstala doma. Lež nemusela znít věrohodně, pokud zněla ze všech reproduktorů současně. A Sovětský svaz nemusel být skutečným vzorem. V zemi povinných odpovědí úplně postačovalo, že se na názor občana nikdo neptal.
_________________
Použité zdroje: ustrcr.cz, pametnaroda.cz, nacr.cz, edu.ceskatelevize.cz,