Občan 8 dní, stát 8 měsíců. Proč jsou úřady tak nepružné?

Jestliže však něco potřebuje občan po státu, může se z lhůty několika týdnů snadno stát i několik měsíců. Proč je veřejná správa nastavená tak, že rychlost jí nic neříká a je povinností především na straně občana?

Určitě jste se už ve svém životě setkali s tím, že jste šli vyřídit své občanské záležitosti na úřad (úřad práce, finanční úřad aj.). Po čase vám z něho přijde dopis, že máte doplnit dokument, doložit příjem, dodat potvrzení nebo jiným způsobem reagovat na výzvu. Lhůta je přitom přesně stanovená – například na nejčastějších 8 dní. Protože to není právě dlouho, ihned se pustíte do shánění potřebných dokladů, telefonujete, píšete, někdy si musíte vzít i volno z práce. Snažíte se termín dodržet, protože víte, že jeho nedodržení může mít pro vás nepříjemné následky.

A potom nastane opačná situace. Dokumenty odevzdáte. Všechno, co státní úřad po vás požadoval, jste splnili. A čekáte. Dny, které se postupně prodlužují v týdny a měsíce. Najednou se ukáže ten zvláštní nepoměr: občan musel povinnost splnit během několika málo dní, stát má na vyřízení vaší záležitosti mnohem delší lhůtu.

Představa, že úřad může každou žádost vyřizovat libovolně dlouho, není správná. I on by měl dodržovat lhůty. Správní řád totiž stanovuje, že správní orgán má rozhodnout bez zbytečného odkladu, zpravidla do 30 dnů od zahájení řízení. V určitých případech, například u složitějších případů, může být lhůta delší – až 120 dní.

Důvodů je několik. Úředník často nemůže jednoduše žádost vzít ze stolu, podívat se na ni a rozhodnout. Musí ověřit údaje, vyžádat si podklady od jiných institucí, dodržet procesní postupy, komunikovat s dalšími účastníky řízení.

Veřejná správa je navíc postavená na pravidlech, která mají chránit občana před svévolným rozhodování úředníka. Jenže právě ochrana před svévolí se někdy mění v byrokratickou těžkopádnost – jeden úkon čeká na druhý, jeden pracovník čeká na podklady od jiného oddělení, dokument putuje mezi institucemi. Do řízení může vstoupit další subjekt a něco je třeba formálně založit do spisu, něco zkontrolovat a něco znovu vyžádat. To není obhajoba pomalé práce státní správy, ale popis reality.

Výsledkem pak může být paradoxní situace – technologicky je úřad schopen poslat dokument během několika sekund, ale rozhodnutí o jednoduché životní situace může trvat týdny nebo měsíce. Pokud totiž správní orgán lhůtu nestíhá, stát mu ji prodlouží a své rozhodnutí odůvodní. Za nedodržení lhůty úřadům nehrozí žádná sankce na rozdíl od žadatelů.

Tristní je situace zejména u příspěvku na péči. Kdo někdy o něho žádal, tak nejspíš tuší, proč to zmiňuji. Od podání žádosti často uběhnou dlouhé měsíce, než je vydáno rozhodnutí a žadatel se dočká financí. Lhůty vyřízení v některých případech dosahují i 9 a více měsíců. V případě, kdy se doma staráte o svého blízkého a každá koruna je vám vzácná, je to na pováženou.

České právo zná i ochranu před nečinností úřadu. Pokud správní orgán nevydá rozhodnutí ve stanovené lhůtě, existují prostředky, jak se proti nečinnosti bránit. Nadřízený správní orgán může přijmout opatření proti nečinnosti a za určitých podmínek může vést cesta až k soudu.

Člověk, který už několik měsíců čeká na rozhodnutí, má začít podnikat další kroky, aby stát přiměl pracovat rychleji. Musí zjišťovat, kdo je nadřízeným orgánem. Musí napsat žádost. Musí sledovat lhůty. Případně hledat právní pomoc. Místo aby systém chránil občana před průtahy automaticky, často po něm chce, aby se proti průtahům aktivně bránil.

Platí obecný předpoklad, že rychlost státní správy zrychlí digitalizace. Elektronická žádost skutečně odstraní cestu na úřad, papírování nebo nutnost některé údaje opakovaně dokládat. Pokud se ale elektronická žádost po svém odeslání ocitne ve stejné frontě jako papírová žádost včetně stejných úředních kroků, občan tím nic nezíská.

Nezřídka se stává, že po odeslání elektronické žádosti je občan úřadem vyzván, aby se osobně dostavil a doplnil některé záležitosti. Prý to bude rychlejší než to posílat elektronicky.

Po občanovi stát právem požaduje, aby znal své povinnosti a dodržoval termíny. Stejný princip by měl platit i opačně.

Neznamená to, že každé rozhodnutí musí být hotové do osmi dnů. Znamená to ale, že rychlost a efektivita veřejné správy by neměly být považovány za příjemný bonus. Měly by být součástí dobrého fungování státu.

Protože za každou žádostí není jen číslo jednací. Je za ní člověk, který něco potřebuje. A pro něj těch osm měsíců není administrativní údaj. Je to osm měsíců jeho života.

Zdroj: autorka, cnn.iprima.cz