Poslušné generace Kubánců se bouří: od „Budeme jako Che“ k #PatriaYVida

Kubánská škola se měla stát chloubou revoluce – vitrínou rovnosti a pokroku. Realita však byla jiná: hlavním cílem bylo formovat „nového člověka“ oddaného státu a jeho ideologii.

Tak si to vysnil Ernesto „Che“ Guevara, věrný pobočník Fidela Castra, a jeho barbudos, tedy „vousáči“, v jejichž rukou byla na sklonku 50. let 20. století budoucnost Kuby, slibovali ukončení pravicově a proamericky laděných diktátorských let. Guevara ve svém eseji Socialismus a člověk na Kubě z roku 1965 plánoval vytvořit bytost, která nebude motivována osobním ziskem, ale morálním závazkem vůči společnosti. Jedině tak bylo podle Guevary možné vybudovat komunismus. V praxi se kubánské školství proměnilo ve státní laboratoř na výrobu loajálních občanů.

„Budeme jako Che“ (Ileana Álvarez González)

„Když nám bylo pět let, museli jsme začít říkat, že ‚Budeme jako Che.‘ Tak neuvěřitelně šovinistická slova v rámci raného vzdělávání! Je to psychologické násilí, násilí na dětech. Pouhý fakt, že chlapce nebo dívku, co ještě neumí ani číst a psát, donutí říkat ‚Budeme jako Che“, ačkoliv každý, kdo ví, jaký Che [Guevara] vlastně byl, dobře ví, že jako on být nechce. Že nechce být macho, že nechce být jeho druh partyzána, že nechce být člověkem, co uvažuje totalitně a nedovoluje jakoukoli odchylku. Tohle přece není to, čím chci být, já chci být někým jiným, já chci být Ileana, tak proč mě nutíš v pěti letech říkat, že ‚budu jako Che‘? Tohle je pro mě jedna z největších násilností kubánské totality – právě to, že vás nutí být jako někdo jiný a nedovolí vám být odlišný a být sám sebou. Pořád se najdou země a lidé, co se pořád mýlí v tom, kdo je Che, každý to totiž ví. Je to šovinista a homofob. A oni nás přinutili, abychom říkali, že budeme jako on. Donutili nás, abychom řekli, že ‚budeme jako Che‘.“

Eva Kubátová je absolventkou doktorského studia Střediska ibero-amerických studií FF UK a koordinátorkou projektu Paměť kubánského národa uskutečňovaného v rámci organizací Post Bellum a Florida International University.

Básnířka Ileana Álvarez na to vzpomíná už v době svého předškolního věku: „V pěti letech jsme museli začít říkat, že ‚budeme jako Che‘ (…) Já ale nechtěla být nikým jiným, chtěla jsem být Ileana. Pro mě je to jeden z nejodpornějších rysů kubánské totality – nedovolí vám být sami sebou.“

Rosa María Payá naopak připomíná, jak všem dětem bez výjimky režim v šesti letech nasazuje pionýrské šátky. A umělkyně Dayana Prieto dodává: „Nazvat tehdejší učebnicové texty vlasteneckými by bylo až příliš krásné. Byly prostě přímočaře politické.“

Školní osnovy jsou dodnes prostoupené ideologií. Někdejší učitel a pozdější politický vězeň Francisco Herodes Díaz Echemendía popisuje: „Moje hodiny studenti oceňovali, já jsem do nich totiž nepletl propagandu. Když vedení školy přišlo s tím, že málo propaguji stranu, odmítl jsem. Chodil jsem do školy učit fyziku, ne politiku.“

Výčtem obdobných vzpomínek bychom mohli pokračovat ještě dlouho – publikování osudů kubánských pamětníků v archivu Paměť národa (či v jeho cizojazyčné verzi Memory of Nations) se česká organizace Post Bellum věnuje již od roku 2017 a do dnešních dnů shromáždila přes 250 výpovědí pamětníků. Ty tak tvoří dosud nejkomplexnější mozaiku kolektivní paměti tohoto karibského ostrova a největší světový orálně historický archiv nepsaných kubánských dějin.

Práce v zemi, kde aktuálně probíhají konflikty jedinců s totalitou, však před standardy Paměti národa postavila řadu palčivých otázek – namísto dokumentaristiky ex post, tedy skutečně post bellum, tedy „po válce“, se najednou ocitáme uprostřed situace, in bello, tedy „ve válce“ či „v boji“ za demokracii či budoucnost ve svobodě.

Nikdy nedokázali, abych to vzdal (Francisco Herodes Díaz Echemendía)

„Byl jsem v lochu 20 let a 10 dní, ale nikdy jsem se nevzdal. Vždycky říkám, že když jsem to zvládl já, obyčejný smrtelník, tak to dokážou i jiní. Co mi pomohlo? Hlavně víra a pomoc od Boha, to je nepopiratelné. Zadruhé, moje láska ke svobodě Kuby. Moje vlastenecké cítění, moje přesvědčení, moje čest a moje zásady. Ty mě nikdy nezklamaly.“

Pojďme se také zaměřit na otázku pro Paměť národa z nejdůležitějších – kdo je v tomto případě pamětníkem? Až příliš stručně řečeno, ale pro naše účely snad dostatečně – standardem české (či československé) dokumentaristiky by mohl být například věkový limit kombinovaný s životní rolí, kterou ten který pamětník v totalitních dobách zastával. Jak si však poradit se zemí, jejíž dějiny se teprve píšou a kde často i dvacátníci mají za sebou několik měsíců, či dokonce let politického žaláře? Kde na miskách pomyslných vah dokumentaristického rozhodování vidíme odboj šedesátých let při vylodění v Zátoce sviní hned vedle nezávislých umělců, které bychom neváhali označit za „influencery demokracie“?

Nelze natočit všechny, ale můžeme se pokusit o zpracování skutečně vypovídajícího vzorku. Paměť národa se stala bezpečným prostorem pro vyjádření kubánského odporu, a to bez ohledu na věk člověka – od roku narození 1930 až do roku 1990 – či aktuální adresu bydliště – od Havany po Guantánamo, od Miami po Madrid či Mexico City. Dnešní kubánský disent připomíná skrze hlasy mnoha generací, že Kuba není zapomenutým ostrovem, ale skutečně světovým problémem. Mezinárodní dimenze je totiž hmatatelná. Kuba není izolovaným „ostrovem socialismu“, ale uzlem vztahů – regionální migrace, diasporický tlak v USA, symbolické bitvy o narativy, inspirace a součinnost s dalšími autoritářskými režimy, to všechno jsou odstíny tohoto problému.

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojují za svobodu a demokracii na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na ⇒Paměti národa zveřejnili přes 230 kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich jsme uveřejnili v elektronické knize #LIBERTAD dostupné ⇒ve španělštině i ⇒angličtině.

Pamětníci projektu Paměť kubánského národa, jak se kubánský archiv v rámci online sbírky Paměť národa jmenuje, vykazují v souvislosti s mezigeneračními rozdíly řadu identických rysů. Jedním z nich je důsledek masového vzdělávacího experimentu escuelas al campo, který generace dětí odvedl od rodin na nucenou práci a do ideologické výchovy.

Tyto internátní „školy na venkově“ by snad kvůli svému názvu mohly připomínat české školy v přírodě, avšak není tomu tak – kubánské escuelas al campo od 70. let kombinovaly učení s každodenní fyzickou prací v zemědělství. Šlo o promyšlený systém odtržení dětí od rodin a jejich formování v loajální kádry, v praxi to zkrátka byly „pracovní tábory pro nezletilé“, jak kritici tohoto vzdělávacího experimentu později shrnuli. Francis Sánchez na Paměti národa vzpomíná: „Pro mě to bylo strašné. Nikdy předtím jsem nebyl bez své rodiny. Traumatizovalo mě to.“ Jorge Olivera Castillo pojmenovává klíčový mechanismus: „Stát se zmocnil prostoru, který náleží rodině, vytrhl děti z rodinného prostředí a zasel odcizení, jež je jedním ze základních kamenů dnešních problémů Kuby.“

Experiment masivně nabobtnal. Po Castrově projevu v roce 1972, kdy stovky tisíc mladých Kubánců označil za ty, „kteří nestudují ani nepracují“, se otevřely první desítky venkovských škol ESBEC a postupně je doplnily předuniverzitní internáty. V dobách svého vrcholu tyto instituce pojaly až sto tisíc studentů najednou. Teprve po pádu SSSR se ukázalo, jak moc je systém finančně neudržitelný, nicméně komunistické vedení Kuby jej oficiálně uzavřelo jako „neefektivní“ až v roce 2011. „Díky bohu už to neexistuje,“ říká Yordis García Fournier.

Tento povzdych provází řadu generací, které dopad „škol na venkově“ navždy poznamenal. Jak trefně shrnuje umělec Luis Eligio Omni:

Věta, která vysvětluje i dnešní hněv a touhu po důstojnosti – je vyslovována ve školních lavicích, na ulicích i v exilu. Ze stovek tisíců studentů, kteří se měli stát „novými lidmi“ kubánského komunistického režimu, tento experiment „škol na venkově“ vygeneroval celé generace opozičníků. Těch opozičníků, kteří dnes plní stránky kubánských nezávislých médií a jejichž dosahy na sociálních sítích se měří v pěti až šesticiferných číslech.

Roku 2018 na Kubě vstoupil v platnost zákon č. 349, který státu dává právo cenzurovat veškerou tvorbu, která není „autorizována ministerstvem kultury“. Komunistický režim si pod hrozbou trestů odnětí svobody sliboval, že vymýtí nezávislé umění. Reakce však byla opačná – nezávislí umělci se semkli více než kdykoli dříve. V havanské čtvrti San Isidro vzniklo stejnojmenné hnutí – volné společenství umělců, novinářů a aktivistů, kteří politickou angažovanost spojili s uměleckým vyjádřením.

Hnutí San Isidro se stalo symbolem kulturního odporu – performance, instalace, street art a písně se šířily po sociálních sítích a v exilu. Mobilní data, WhatsApp, Telegram, Instagram, Signal. To všechno byla nová bojiště proti kubánské totalitě. „Zákon 349 byl přijat s jediným cílem – zaútočit na nezávislá umělecká hnutí. Vláda usiluje o naprosté ovládnutí umělecké tvorby,“ říká básník a fotograf Ariel Maceo Téllez. A dodává: „Naše působení na sociálních sítích je naší největší zbraní. Je to naše válečné území, na kterém vláda neví, jak proti nám bojovat.“ Kubánská vláda sílu internetu a sítí hrubě podcenila, a opozice jim začala houstnout pod rukama.

První zásadní prozření, při kterém svět uviděl kubánskou skutečnost, se událo v listopadu 2020. Hnutí San Isidro vyhlásilo hladovku za propuštění rappera Denise Solíse z vězení; mezi hladovkáři byl i performer Luis Manuel Otero Alcántara. „Naši přátelé tam venku nám dodávají sílu každou vteřinu,“ psal těsně před zatčením. Mínil tím mimo jiné i Paměť národa, která protestním hladovkářům stála po boku i přes oceán, a díky proškoleným dokumentaristům se do našeho archivu rychle dostávala aktuální svědectví o událostech na Kubě.

Bílý a elitářský svět kubánského umění (Luis Manuel Otero Alcántara)

„Mně je fuk, jestli chceš být zedníkem. Je mi jedno, jestli jsi zemědělec. Já toužím být umělcem a musí mi být poskytnuta šance se jím stát. Dostali jsme se tím znovu k otázce černé pleti v kubánském umění. Je to krok do elitářského a velmi bělošského světa, ve kterém se točí spousta peněz. A bez dokladů… tím myslím, že aby se člověk vůbec dostal do galerie anebo směl vystavovat na Kubě, musí mít speciální povolení, takovou průkazku, která z něj umělce ‚udělá‘. V galeriích je člověk bez téhle karty úplný nikdo. Navíc ve vrcholných uměleckých sférách nemůže fungovat, když nestudoval na akademii San Alejandro. Nemá totiž dostatečně kvalitní práci, aby vůbec u specialistů obstál. Neznáš terminologii anebo si neumíš sestavit portfolio? Radši na mě ani nemluv. Nemáš obraz, co se mi osobně líbí? Taky na mě nemluv.“

Po deseti dnech hladovění byli na pokraji sil členové San Isidro násilně odvlečeni kubánskou politickou policií. Ve slovech Luise Manuela Otery zazněla ambice, která překračuje čtyři stěny jeho ateliéru: „Objevil jsem druh umění, které může změnit společnost. A totalitní režim musí přiznat zodpovědnost za to, co se v té společnosti děje.“

Hladovka San Isidro zažehla plamen, který ale vbrzku pohasl (nepřekvapivě) odmítavým postojem režimu, ten odmítl dialog s „nepřáteli revoluce“ a „příživníky financovanými americkou propagandou“. Malé pětisetčlenné shromáždění u Kapitolu ukázalo, že společnost je připravena mluvit, tehdy avšak bez velké dohry. O to větší erupce přišla o půl roku později.

Dne 11. července 2021 (ve španělštině 11 de julio, proto zkratka 11J) se na předměstí Havany začala valit lavina protirežimních demonstrací, která zasáhla více než šedesát kubánských měst a obcí. Prezident Miguel Díaz-Canel (či jak mu pamětníci říkávají, „diktátor u kormidla“) onoho dne vyzval: „Braňte v ulicích revoluci!“ – a proti mírumilovně protestujícím občanům vyrazily speciální jednotky boinas negras („černé barety“), aby zas a znovu byly dosaženy ideály Kubánské revoluce z roku 1959. Internet byl odstřižen, policie brutálně zasahovala a dodnes nejsou propuštěni všichni političtí vězni z oněch červencových dnů roku 2021.

Kubánská společnost se definitivně rozpoltila – namísto tradičního režimního hesla Patria o Muerte („vlast, nebo smrt“), které hlásal již Che Guevara, se mladé generace rozhodly, že v této ideologické opozici už nectějí žít – obě slova byla stavěna do roviny výběru: buď, anebo. Neoficiální hymnou kontrarevoluce se ale stala píseň Patria y Vida – „vlast a život“. Zpívá o souladu dvou entit namísto dosavadní opozice Patria o Muerte. V kubánských ulicích tehdy v červencových dnech roku 2021 nebylo pět set lidí jako v roce 2020, ale půlmilionový dav toužící po změně. „Dne 11. července 2021 se kubánský národ přestal bát,“ shrnují terénní spolupracovníci Paměti národa.

Režim odpověděl rychlými procesy, dlouhými tresty, nátlakem k emigraci. „Buď shniješ ve vězení, anebo nasedneš na první letadlo,“ zněl výběr, který mnozí nedokázali odmítnout. Z ostrova dokonce i dnes odcházejí také ti, kteří kdysi přísahali, že zůstanou až do pádu komunismu.

Hladovkáři ze San Isidro chtěli být u 11J, ale mnozí skončili v poutech dřív, než došli na první roh. Luis Manuel Otero Alcántara byl zatčen hned po odchodu z domu; dostal osm let odnětí svobody a vězněn je dodnes. „Kubánská diktatura totiž jaksi opomněla, že jsou tu miliony lidí, kteří by třeba mohli mít jiný názor – dobrý, špatný či průměrný… A že právě názorová rozmanitost je tím, co vytváří pohyb vpřed a evoluci,“ zní dodnes hlas tohoto uměleckého aktivisty.

Kubánský režim se umění bojí, to totiž dokáže dát slovům a obrazům tvar, který se šíří mimo kontrolovatelné kanály. Smysl kultury se tím odhaluje v plném významu a tvaru.

Jejich tvorba cestuje: na výstavy v Evropě, do klubů v USA, na festivaly Latinské Ameriky – a dělá z Kuby téma, které patří na globální pořad dne. 11J změnilo optiku! Opozice už není undergroundová, ale veřejná. Kubánský režim se konečně ocitl v defenzivě.

Šedesát šest let od vítězství revoluce je Kuba stále vnímána jako ostrov doutníků, rumu a nekončící hudby. V řadě míst na světě je dodnes naivně idealizována jako výkladní skříň bezplatného školství a zdravotnictví. Pro řadu lidí je téma Kuby po tolika desetiletích „únavné“, jako by nemělo řešení. Ale právě proto je nebezpečné v této chvíli od Kuby odvrátit zrak: když se kubánská totalita v očích světa stane neměnným stavem, posíláme tím signál i do dalších částí koutů světa o tom, že i v 21. století lze přežívat bez svobody. Protože Kuba není vzdáleným karibským ostrovem, jehož dění nám v České republice může být vlastně jedno. Je pro 21. století zkušebním testem reality. A v českém kontextu můžeme Kubě být zrcadlem: totalita může být dlouhá, ale není věčná.

Projekt Paměť kubánského národa je realizován díky podpoře Programu transformační spolupráce TRANSITION Ministerstva zahraničních věcí ČR.