„To byla paráda!“ Jak se slavil 28. říjen v Užhorodu roku 1937

„To byla paráda, to si nedovedete představit,“ vzpomíná pamětník Miroslav Ilek na oslavy státního svátku na Podkarpatské Rusi. V této nejvýchodnější výspě tehdejšího Československa žili lidé mnoha různých národností i vyznání, ale v ten den je všechny podle jeho slov spojoval pocit sounáležitosti.

„Na ten večer se sjeli všichni ze širokého okolí. Ten průvod, to bylo něco monumentálního, mohutného.“ Slavnost začínala lampionovým průvodem, dlažbou otřásala děla 12. dělostřeleckého pluku. V průvodu šly sokolské a skautské oddíly zastupující mnoho zdejších národností: čeští, ukrajinští, maďarští i ruští skauti, židovští skauti Makabi a rumunští Cercetași. Zdálky zněly fanfáry trubačů a vojenské polnice. Celý průvod zakončil ohňostroj vojenských světlic, zrcadlící se na hladině řeky Už.

„Nemohu na to zapomenout,“ říká s dojetím Miroslav Ilek a zdůrazňuje význam celé slavnosti:

„Lidé v té době měli povědomí, co je to republika a co znamená i pro Podkarpatskou Rus,“ dodává. „Nikdo nebyl k účasti na oslavách nucen, za neúčast nehrozil postih, být při tom každý považoval za věc cti.“

Miroslavu Ilekovi bylo v té době čtrnáct let a chodil na gymnázium v Užhorodu. Studoval v koedukované třídě, k jeho spolužákům proto patřili i Slováci, Rusíni, Židé a Maďaři. „Národnostní ani náboženské třenice ve škole neexistovaly. Žádné povyšování, všichni byli přátelé. Ortodoxní Židé na pesach nosili do školy macesy, Maďarky byly naše kámošky,“ popisuje atmosféru školní pospolitosti.

On sám se na Podkarpatské Rusi už narodil. Jeho rodiče sem přišli po první světové válce jako představitelé nově budované československé samosprávy. Otec Stanislav Ilek, původem z Vysočiny, zareagoval tehdy na inzerát, který právníkům ochotným pracovat ve státní správě na Podkarpatské Rusi nabízel rychlejší kariérní postup. Nastoupil nejprve v Chustu jako vrchní komisař, později se stal okresním hejtmanem a nakonec radou politické správy celé Podkarpatské Rusi se sídlem v Užhorodu.

Stanislav Ilek si svým zásadovým postojem udělal v místě svého působení mnoho nepřátel zejména mezi místními Maďary, protože hned po svém příchodu nechal v souladu s novými československými předpisy strhnout maďarské nápisy a zachoval pouze české a rusínské. K jeho popularitě nepřispěla mezi Maďary ani pozemková reforma z roku 1919, v jejímž důsledku byly maďarské velkostatky rozparcelovány mezi drobné zemědělce.

Maďaři představovali v té době nejbohatští a nejvzdělanější vrstvu obyvatelstva, z jejich řad se rekrutovalo mnoho úředníků, kněží i právníků. K Rusínům se podle slov Miroslava Ilka však chovali dost nadřazeně:

Důsledkem tohoto stavu bylo velmi ponížené chování Rusínů i vůči československé samosprávě a četníkům: „Když něco potřebovali na četnické stanici, báli se zaklepat a vstoupit. Postávali před stanicí, ale neodvažovali se četníky oslovit,“ vypráví Miroslav Ilek.

Od konce dvacátých let na Podkarpatské Rusi přibývalo lidí, kteří se hlásili k ukrajinské národnosti. Přicházeli hlavně jako uprchlíci ze Sovětského svazu. „Byli to oponenti komunistického režimu. Československo jim uznávalo jejich vzdělání, takže se snadno dostávali do státních služeb, politicky se zapojovali a šířili ukrajinské národní povědomí,“ vysvětluje Miroslav Ilek. Současně přibývalo i rozmíšek mezi místními Rusy a Ukrajinci, kteří se handrkovali o funkce v různých institucích.

V Užhorodu přesto převládala mírumilovná multikulturní atmosféra, k níž přispívala i slovenská měšťanka a hebrejské gymnázium. „Na nábřeží byla široká kolonáda s nově vysázenou lipovou alejí, kam se chodilo na promenádu,“ vzpomíná Miroslav Ilek. „Hrála tam vojenská kutálka, která v populárně upravených aranžmá seznamovala lidi se slavnými operními i jinými klasickými melodiemi,“ připomíná význam vojenské dechovky pro šíření kulturního povědomí mezi lidmi, kteří neměli možnost dostat se do opery nebo divadla ve velkých městech.

V období, kdy v roce 1937 užhorodští slavili státní svátek 28. října, se éra tolerantního soužití různých národností na Podkarpatské Rusi však pod vlivem dějinných událostí zvolna chýlila ke konci. Symbolický nádech měla v tomto ohledu i užhorodská tryzna za zesnulého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v září 1937, kdy skauti drželi čestnou stráž u Masarykovy sochy na náměstí a občané z různých národnostních skupin a spolků u ní kladli věnce. Miroslav Ilek na to vzpomíná:

Již na jaře 1938 region začaly terorizovat bojůvky Maďarů, oděných v černých kabátech – říkalo se jim brodyovci podle maďarského politika Andreje Brodyho, který byl jejich iniciátorem. Zpočátku proti nim úspěšně zasahovaly oddíly československých četníků: „Četníci nebyli žádní strejcové, byl to útvar, který měl bezpečnost velmi dobře v rukou,“ poznamenává Miroslav Ilek.

Na podzim 1938 bylo na První vídeňské arbitráži rozhodnuto, že Československo musí část území Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu odevzdat Maďarsku. Miroslav s rodiči se o tom dozvěděl z rozhlasu u souseda: „Rádio měl v té době jenom jeden náš známý, který byl velký sportovní fanda a poslouchal fotbalové zápasy.“

Otec Stanislav Ilek přesídlil s československou samosprávou do nového hlavního města Chustu, kde zůstal až do rozpadu Československa a nacistické okupace v březnu 1939. Miroslav se s matkou přestěhoval do Brna. Už po cestě vlakem přes Slovensko zažili nesnášenlivé projevy některých Slováků vůči Čechům, které předznamenávaly vznik samostatného slovenského státu. Mírumilovné soužití mnoha národností v jednom městě tím na dlouhou dobu skončilo…