Smrt ve vesmíru už není sci-fi. NASA tajně trénuje astronauty na pohřeb v beztíži

V roce 2012 dorazil na palubu Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) nepatrný, ale zcela zásadní předmět. Mezi balíčky výbavy a výzkumnými přístroji se nacházel i Human Remains Containment Unit – tedy první „vesmírná márnice“. Tento nenápadný vak na tělesné pozůstatky symbolicky otevřel nové téma v dějinách kosmonautiky: smrt ve vesmíru přestává být hypotetickou otázkou.

Ačkoliv dosud nikdo nezemřel přímo ve vesmíru přirozenou smrtí, tragédie Sojuzu 11 v roce 1971 připomíná, že riziko je reálné. S prodlužujícími se misemi, vyšším věkem astronautů a cíli směřujícími daleko za oběžnou dráhu se pravděpodobnost úmrtí mimo Zemi zvyšuje. Smrt se tak stává součástí plánování – nejen technického, ale i psychologického, právního a morálního.

Human Remains Containment Unit (HRCU) je speciálně navržený vak, který brání úniku tekutin, plynů a zápachu. Je kompatibilní s chladicím systémem ISS a umožňuje zachovat tělo astronauta v relativně neporušeném stavu po dobu až 40 dní – dostatečnou k návratu na Zemi nebo převozu na jinou stanici. Pokud by úmrtí nastalo mimo ISS, například při výstupu do volného prostoru nebo na povrchu Měsíce, existuje i „kosmický rubáš“ – alternativa pro uložení těla v extrémních podmínkách.

NASA připravuje astronauty i na roli vyšetřovatelů. V rámci tréninku se učí postupovat podle protokolu In-Mission Forensic Sample Collection – zahrnuje odběr krve, vlasů, tkání i očního moku, dokumentaci těla a zajištění důkazního materiálu, a to vše pod vzdáleným dohledem lékařů ze Země. Cílem je zjistit příčinu smrti, vyloučit pochybení a poučit se pro budoucí mise.

Návrat na Zemi je stále preferovanou variantou. Ale pokud to není možné? Možnosti zahrnují uložení těla v ISS, jeho vypuštění do vesmíru jako „artefaktu lidstva“ nebo rituální pohřeb na Měsíci. I smrt ve vakuu se tak může stát součástí kulturního odkazu lidského druhu.

Zatímco technika pokročila, mezinárodní právo zůstává pozadu. Úmluva o vesmíru z roku 1967 ani novější Artemis Accords neřeší otázky násilné smrti, vyšetřování či odpovědnosti v meziplanetárním prostoru. Kdo má pravomoc, pokud se stane trestný čin na palubě soukromé stanice? Kdo rozhodne o vině či nevině, pokud není žádný soud ani jurisdikce?

NASA klade důraz i na emocionální aspekt. Astronauti jsou školeni, jak zvládnout smrt člena posádky – jak ji oznámit, jak se s ní vyrovnat, a jak důstojně uctít památku kolegy. Opatření zahrnují i komunikaci s rodinami a odbornou psychologickou podporu na dálku. V podmínkách izolace je každý špatně zvládnutý stres potenciálním rizikem pro celou misi.

Smrt ve vesmíru už není jen námětem pro sci-fi. Je to nevyhnutelná realita, na kterou se lidstvo musí připravit – s veškerou technickou precizností, ale také s empatií a úctou. Může to být první velký test toho, jestli si naše hodnoty – lidskost, soucit a odpovědnost – dokážeme udržet i tam, kde přestávají platit pozemské zákony.

Ve vesmíru možná nikdo neuslyší tvůj křik – ale doufejme, že tam bude slyšet aspoň hlas důstojnosti.

Zdroj: NASA.gov (odkaz)