Článek
„Božský“ Donald Trump chtěl být největším vítězem amerických dějin. Jenže Američané mu právě předvedli drobnou komplikaci: volební urny nejsou jeho soukromým majetkem. Republikáni přišli v listopadových volbách o kontrolu nad oběma komorami Kongresu a prezidentova politická neporazitelnost dostala pořádnou ránu. Britský politický filozof Vlad Vexler podle zpravodajsko-politického portálu FORUM 24 považuje výsledek za začátek konce trumpismu v jeho dosavadní podobě. Současně však varuje, že poražený prezident může reagovat další eskalací konfliktů. A tady začíná skutečně výživné politické divadlo.
Muž, který léta vykládal Americe, že jedině on dokáže vítězit, najednou sleduje vlastní stranu po volebním výprasku. Jenže místo obyčejné sebereflexe přichází známá trumpovská disciplína: vysvětlit světu, že problém rozhodně nemůže být v Donaldovi. Prezident už prohlásil, že na kandidátce nebyl a s jeho účastí by republikáni zvítězili. Výtečná logika!
Za vítězství si zásluhy připsat, za porážku předat účet někomu jinému. Kdyby tímto způsobem fungoval kapitán potápějící se lodi, nejspíš by cestujícím oznámil, že plavidlo bylo skvělé, pouze oceán nesplnil očekávání.
Republikáni počítají ztráty. Prezident obdivuje taneční sál
Nejkouzelnější okamžik přišel bezprostředně po volbách. Zatímco republikáni zjišťovali, kolik politických křesel jim demokraté sebrali, Trump před novináři obdivoval rozestavěný taneční sál Bílého domu.
Podle agentury Reuters se prezident při prvním povolebním vystoupení věnoval především této stavbě a vysvětloval, že ho práce na Bílém domě uklidňuje. Není divu. Když se hroutí politická většina, je příjemné podívat se alespoň na něco, co ještě drží pohromadě. Volební výsledky totiž nemůžete přemalovat zlatou barvou, opozici nelze odstranit demolicí příčky a demokratickou kontrolu vlády nespraví ani ten nejdražší lustr. Trumpovi se přesto podařilo proměnit okamžik republikánské porážky v další přehlídku vlastní velkoleposti. Pro voliče, kteří řeší drahé bydlení, potraviny a pohonné hmoty, to musela být mimořádně uklidňující podívaná. Prezident národa vysvětluje, jak krásný bude nový společenský sál, zatímco jeho strana ztrácí politickou moc. Vypadá to, jako kdyby ředitel zkrachovalé firmy svolal zaměstnance, aby jim slavnostně ukázal nový mramorový záchod. Výplaty sice nejsou jisté, ale lesk je naprosto oslňující.
Prohrané volby, nebezpečné ego a svět jako rukojmí
Vexler ovšem upozorňuje na něco závažnějšího než prezidentovu neschopnost přijmout politickou porážku s důstojností.
Trump podle něj může zareagovat ostřejší rétorikou, konflikty uvnitř vlastního tábora nebo riskantními zahraničněpolitickými kroky. Jde o analytikovu prognózu, nikoli o prokázaný plán Bílého domu. Obavy však nevznikají ve vzduchoprázdnu.
Američtí voliči podle agentury Associated Press dali najevo nespokojenost s drahotou, obchodními cly i válkou s Íránem. Demokraté přitom uspěli dokonce v republikánských baštách, kde by ještě nedávno jejich vítězství působilo jako politický vtip. Trump ale stále disponuje prezidentským vetem a značnou mocí v zahraniční politice.
Právě v tom spočívá nepříjemný paradox. Politik může prohrát rozhodující domácí souboj, a přesto si ponechat prostředky k vyvolání dalších mezinárodních krizí. Pro prezidenta, který si rád buduje pověst neústupného siláka, může být pokušení předvést další velké gesto mimořádně silné.
A jestli někdo očekává, že se Trump po volební porážce dobrovolně promění v tichého úředníka, který začne naslouchat kritikům, měl by si připravit značnou zásobu trpělivosti. To je asi stejně pravděpodobné, jako že se v jeho nové taneční hale budou pořádat večírky věnované skromnosti, uměřenosti a respektu k politickým soupeřům.
Nejhorší zprávou pro Ameriku není samotná porážka republikánů. V demokratickém systému se vlády a parlamentní většiny střídají a právě v tom spočívá jejich smysl.
Nebezpečí začíná ve chvíli, kdy politik považuje volební neúspěch nikoli za rozhodnutí občanů, ale za osobní ponížení, které musí za každou cenu napravit.
Vexler správně připomíná, že porazit jednoho populistu ještě neznamená odstranit příčiny jeho úspěchu. Demokraté mohou získat Kongres, ale pokud nedokážou nabídnout přesvědčivé řešení ekonomických a společenských problémů, prostor pro dalšího Trumpa zůstane otevřený. A třeba přijde někdo mladší, disciplinovanější a nebezpečnější, kdo se naučí stejnou politiku provozovat bez každodenního cirkusu. Trump mezitím zůstává prezidentem a svět nemá luxus považovat jeho případnou politickou agónii za neškodnou zábavu. Rozhodnutí Bílého domu mohou dál ovlivňovat bezpečnost milionů lidí i průběh ozbrojených konfliktů. Proto se skutečná síla státníka nepozná podle toho, jak hlasitě vyhlašuje vlastní vítězství, ale podle schopnosti respektovat okamžik, kdy mu voliči vystaví účet.
„Samo zvolený bůh“ Trump teď dostal jasný politický vzkaz. Nemusí se mu líbit a může proti němu bojovat všemi demokratickými prostředky. Nesmí však zaměňovat vlastní uraženou ješitnost za národní zájem. Amerika totiž nepotřebuje prezidenta, který po prohraných volbách hledá další konflikt, aby znovu vypadal jako vítěz. Potřebuje prezidenta, který dokáže unést porážku, aniž by za jeho osobní ponížení musela platit celá země.