Článek
Donald Trump se zřejmě rozhodl, že funkci amerického prezidenta povýší na generálního správce zeměkoule, který má právo rozhodovat o osudu států podle vlastního kalendáře. V rozhovoru s konzervativním moderátorem Hughem Hewittem prohlásil, že chce vyřešit Kubu ještě před odchodem z Bílého domu, přičemž připustil i možnost použití vojenské síly, jak dokládá přepis rozhovoru. Ostrovní stát se tak ocitl na prezidentově seznamu nedokončených úkolů, pravděpodobně někde mezi výměnou golfových holí a plánováním dalšího velkolepého vojenského dobrodružství. Ještě pár podobných rozhovorů a světové atlasy se mohou začít prodávat s upozorněním, že jednotlivé země jsou pouze dočasným geografickým uspořádáním, dokud si Donald Trump nerozhodne jinak.
Pro chystané vypořádání s Kubou má Trump podle svých slov dokonce ideálního odborníka: ministra zahraničí Marca Rubia, jehož rodiče pocházejí z Kuby, což zřejmě představuje mimořádnou kvalifikaci pro politickou přestavbu celého státu.
Kubánský komunistický režim si kritiku za své autoritářské praktiky bezpochyby zaslouží, ale představa, že se demokracie nejlépe doručuje na palubě vojenského letadla, připomíná požárníka, který chce zachraňovat budovu tak, že ji nejprve zapálí z druhé strany.
Slavné a „rádoby mírumilovné“ Spojené státy přitom už letos zasáhly ve Venezuele a následně zpřísnily tlak na Kubu prostřednictvím ropné blokády, jejíž důsledky dopadají také na běžné obyvatele, jak připomínají České noviny. Jestli má být výsledkem dalšího amerického osvobozování svobodná společnost, bylo by možná rozumné začít otázkou, zda její obyvatelé skutečně touží po tom, aby jim budoucnost organizoval cizí prezident za asistence válečného námořnictva.
A teď přichází nejpikantnější část celé mezinárodní komedie: Vladimir Putin zahájil v únoru 2022 rozsáhlou invazi na Ukrajinu a jeho agrese se stala symbolem brutálního pošlapání státní suverenity. Trump zatím vojenský útok na Kubu nenařídil, pouze jeho možnost veřejně připouští, přesto by bylo fascinující sledovat, zda se při případném americkém zásahu začne o porušování suverenity mluvit stejně důrazně jako v případě ruské invaze. Charta OSN totiž nezakazuje hrozby silou a agresi pouze prezidentům, kteří mluví rusky, zatímco těm anglicky hovořícím rozdává výjimky podle počtu letadlových lodí. Mezinárodní právo by se jinak mohlo proměnit v mimořádně povedenou společenskou hru, kde jsou všichni hráči povinni dodržovat pravidla, ale největší účastník si smí při každém neúspěchu přepsat celý návod.
Americká zahraniční politika navíc letos předvádí pozoruhodnou disciplínu, v níž se mírová prohlášení střídají s vojenskými operacemi tak rychle, že diplomaté sotva stačí uklízet jednací místnosti. Spojené státy se od února společně s Izraelem zapojily do války proti Íránu a podle agentury Reuters Trump nyní zvažuje, zda další údery odložit, zatímco jeho armáda zůstává připravena k případné eskalaci. Ani američtí voliči přitom nejsou jednotnými fanoušky tohoto přístupu, protože podle průzkumu Reuters/Ipsos před listopadovými volbami považovalo 55 procent dotázaných válku s Íránem za neúměrně nákladnou.
Možná by tedy stálo za to zřídit v Bílém domě zvláštní oddělení, které by před každým dalším prezidentovým nápadem na vojenské osvobození nějaké země položilo jedinou nepříjemnou otázku: zda by náhodou nebylo levnější, bezpečnější a civilizovanější nejprve vyzkoušet diplomacii bez bombardovacího příplatku.
Největší tragédie tohoto velmocenského představení spočívá v tom, že politici rozhodují o vojenských zásazích z pohodlí zabezpečených kanceláří, zatímco skutečné následky jejich rozhodnutí nesou obyčejní lidé, kteří nikdy žádnou válku nechtěli. Trump může hovořit o osvobození Kuby, Putin o ochraně ruských zájmů a každý další mocný státník může své vojenské ambice zabalit do vznešených slov, jenže rodiny ukrývající se před bombami mají zpravidla úplně jinou představu o tom, co znamená bezpečí. Není nutné omlouvat kubánskou diktaturu, zlehčovat Putinovu invazi ani zavírat oči před bezpečnostními hrozbami, abychom pochopili jednoduchou zásadu, že vojenská síla nemůže být univerzálním nástrojem pro prosazování politických přání velmocí. A jestli si Donald Trump skutečně představuje, že může před koncem svého mandátu rozhodnout o osudu dalšího samostatného státu silou, pak by měl světu nejprve vysvětlit jednu zásadní věc: proč se ruské tanky na cizím území nazývají agresí, zatímco americké bombardéry by měly být automaticky považovány za posly svobody — protože pro člověka, kterému zničí domov, je tahle velmocenská slovní gymnastika zatraceně drahý a krutý vtip.