Článek
Americká diplomacie právě představila další pozoruhodný způsob, jak ukončit válku: když vám soused obsadí dům, nabídnou vám bezpečnostní zámek výměnou za to, že mu dobrovolně přenecháte obývák.
Podle CNN Prima NEWS se američtí vyjednavači poprvé zeptali Volodymyra Zelenského, zda by Ukrajina opustila zbývající část Donbasu výměnou za členství v NATO, což je nabídka hodná realitního makléře, který by vám chtěl prodat ochranu před zlodějem za polovinu vašeho majetku. Zatím nejde o hotovou dohodu, pouze o otázku, ale už samotná představa má tak mimořádné kouzlo, že by zasloužila vlastní televizní soutěž, v níž soutěžící hádají, kolik území musí odevzdat, aby je někdo konečně začal chránit. Putin by v takovém pořadu nemusel ani soutěžit, protože by mohl pohodlně sedět v porotě a čekat, zda mu někdo za jeho invazi slavnostně předá hlavní cenu.
Zelenskyj se ovšem rozhodl americkým vyjednavačům poněkud zkomplikovat obchodní plány a oznámil, že o tak zásadní otázce nemůže rozhodnout sám, ale po předložení konkrétních bezpečnostních záruk by ji mohl nechat posoudit ukrajinské občany v referendu. Washington tak narazil na nepříjemnou skutečnost, že Ukrajina není prázdná mapa na stole, ale země obývaná miliony lidí, kteří mají poněkud osobní vztah ke svým domovům, školám, zahradám a hřbitovům. Představa, že by se obyvatelé měli rozhodnout, zda vymění část vlastního území za budoucí bezpečí, připomíná hlasování nájemníků o tom, kolik pokojů přenechají žháři, aby jim pojišťovna laskavě začala proplácet škody. A aby byla celá komedie dokonalá, nikdo zatím nepředložil závazný balíček záruk, takže se vlastně diskutuje o ceně zboží, které ještě nikdo nemá připravené k dodání.
Největší diplomatická lahůdka se ovšem skrývá v samotném NATO, protože právě jeho rozšiřování Putin dlouhodobě používá jako jedno z vysvětlení své agrese proti Ukrajině. Jak připomíná agentura Reuters, Moskva členství Ukrajiny v Alianci zásadně odmítá, takže Američané nyní zkoušejí spojit územní požadavek Ruska s bezpečnostním řešením, proti kterému Rusko samo vystupuje. Připomíná to restauraci, kde host požaduje steak, odmítá platit, vyhrožuje kuchaři a nakonec mu obsluha nabídne jako bonus dezert, který ovšem nesmí nikdo jiný schválit.
Pokud by se takový postup stal běžnou součástí světové diplomacie, mohly by příští mírové konference rovnou pořádat obchodní řetězce s reklamním sloganem o výhodné výměně územních celků, kde ke každé agresi dostanete politické ústupky podle aktuální nabídky.
Zatímco se velmoci přetahují o bezpečnostní záruky a budoucí hranice Evropy, Putin dál odmítá energetické příměří a ukrajinská města zůstávají vystavena ruským útokům. Podle agentury Associated Press se vyjednavači alespoň rámcově dohodli na rozsáhlé výměně zajatců, což je jeden z mála konkrétních výsledků diplomatického maratonu, při němž by politici nejraději překreslili celou evropskou bezpečnostní architekturu, aniž dokážou zastavit bombardování. Evropští představitelé se navíc teprve postupně dostávají k hlavnímu jednacímu stolu, takže budoucnost kontinentu chvílemi připomíná schůzi vlastníků domu, při které o nové střeše rozhodují dva sousedé z vedlejší ulice a obyvatelé smějí do místnosti teprve po důkladném zaklepání.
Zbývá už jen ustanovit mezinárodní komisi, která spočítá, kolik diplomatických fotografií, tiskových konferencí a slavnostních potřesení rukou je potřeba k tomu, aby se skutečný mír konečně objevil také někde jinde než v projevech státníků.
Na celé této politické grotesce je nejděsivější představa, že napadený stát má dokazovat svou touhu po míru ochotou vzdát se části vlastní země, zatímco agresor může dál předkládat požadavky a tvářit se jako nepostradatelný účastník záchrany světového pořádku. Zelenskyj může jednat, Američané mohou hledat kompromisy a Evropané mohou slibovat bezpečnost, ale žádná diplomatická formulace nevymaže skutečnost, že válku zahájilo Rusko a právě jeho invaze připravila miliony Ukrajinců o normální život. Politici mohou kreslit nové hranice a přemýšlet nad historickými dohodami, jenže za každou čarou na mapě se skrývají lidé, kteří už několik let nevědí, zda se jejich děti dožijí rána, zda se vrátí jejich blízcí a zda ještě někdy uvidí domov, který jim válka vzala.
A právě tady veškerá satira končí: jestliže má být cenou za mír kus ukrajinské vlasti, pak by si svět měl konečně položit jedinou otázku — proč má za Putinovu válku platit země, kterou napadl, zatímco muž, který ji rozpoutal, stále sedí u jednacího stolu a čeká, co dalšího mu za jeho tanky někdo nabídne.