Článek
Česká politika objevila nový způsob, jak se zbavit nepohodlného stranického kolegy. Prostě ho vyhodíte několik let poté, co už odešel sám. Bývalý europoslanec Jan Zahradil se pustil do prezidenta Petra Pavla kvůli spekulacím o jeho možné roli při jednáních s Ruskem. Podle serveru CNN Prima NEWS mu expremiér Mirek Topolánek odpověděl mimořádně ostrým vzkazem, že ho měl z ODS vyhodit už v době svého předsednictví. Česká veřejnost tak dostala další neobjednané představení politických veteránů, kteří si zjevně dokážou zpestřit důchodový věk i bez televizní soutěže.
Padák pro člověka, který už dávno odešel
Zahradila rozladila mediální pozornost věnovaná možné diplomatické úloze českého prezidenta. Britský deník The Telegraph totiž uvedl, že se o Pavlovi uvažuje jako o jednom z možných evropských vyjednavačů s Vladimirem Putinem. Zahradil zpochybnil význam této zprávy a naznačil, že prezidentovi poslouží především k vlastní propagaci. Topolánek následně vytáhl slovní těžké dělostřelectvo a označil někdejšího stranického kolegu za komedianta.
Jak připomněl deník FORUM 24, expremiér mu dokonce vyčetl, že ho měl z ODS vyhodit už dávno. Pozoruhodná personální strategie. Zahradil odešel ze strany na jaře roku 2025, takže Topolánkův pomyslný vyhazov připomíná zaměstnavatele, který po letech pošle bývalému pracovníkovi výpověď a ještě očekává, že si pro ni přijde.
Na celé přestřelce je krásné především to, s jakou vervou dokážou někdejší političtí spojenci oživovat staré účty.
Zahradil vystřelí směrem k Hradu, Topolánek okamžitě naskočí do role stranického vychovatele a prezident Pavel se nevědomky stává hlavní rekvizitou jejich internetového kabaretu. Kdyby podobně fungovalo běžné zaměstnání, mohl by bývalý ředitel po deseti letech zavolat někdejšímu účetnímu a pohrozit mu odebráním služebního telefonu. Česká politická zkušenost je zřejmě jedinou kvalifikací, která umožňuje rozdávat disciplinární tresty i po skončení pracovního poměru.
Politické legendy v internetovém pískovišti
Podobné výměny nejsou mezi oběma muži žádnou novinkou.
Server Život v Česku připomněl jejich opakované spory o prezidenta i zahraniční politiku. Tentokrát stačila zpráva o možném diplomatickém angažmá, které nebylo oficiálně potvrzeno, a česká politická scéna dostala další díl nekonečné polemiky. Jeden komentuje prezidentovy šance, druhý vytahuje dávné stranické pravomoci a veřejnost může sledovat, jak se vysoká politika mění v improvizované divadlo. Rozdíl proti skutečnému divadlu spočívá především v tom, že herci nepotřebují scénář a publikum nemá možnost požádat o vrácení vstupného.
V celé záležitosti přitom nejde o to, zda má Zahradil právo prezidenta kritizovat nebo zda s ním Topolánek musí souhlasit. Obojí je v demokratické společnosti naprosto legitimní. Mnohem pozoruhodnější je způsob, jakým se někdejší vrcholní představitelé české politiky dokážou během několika vět proměnit v rozhádané sousedy, kteří přes plot řeší, kdo měl koho před dvaceti lety vystěhovat. Politická zkušenost jim zůstala, jen diplomatický slovník se zřejmě nevešel do příručního zavazadla.
A právě tady se nabízí nepříjemná otázka: Jestliže si bývalí spojenci nedokážou bez veřejné přestřelky vyříkat vlastní neshody, jakou představu vlastně nabízejí o kultuře mezinárodního vyjednávání?
Největší absurditou celého příběhu nakonec není ani Zahradilova kritika prezidenta, ani Topolánkův opožděný personální rozsudek. Je jí skutečnost, že politici, kteří léta spolurozhodovali o směřování země, dokážou i po odchodu z vrcholných funkcí předvádět veřejnosti spory připomínající hádky na školním hřišti. Česká společnost přitom nepotřebuje další demonstraci toho, kdo umí hlasitěji urazit bývalého kolegu. Potřebuje politickou kulturu, v níž argument znamená víc než osobní zášť a zkušenost přináší nadhled místo starých křivd. Zahradil má právo nesouhlasit, Topolánek má právo oponovat a Pavel nemusí být každému po chuti. Jenže demokracie není soutěž v tom, kdo druhému doručí nejostřejší výpověď.
Až se příště bývalí političtí velikáni rozhodnou někoho vyhazovat, mohli by si alespoň ověřit, zda dotyčný ještě vůbec sedí v kanceláři. Jinak bude česká politika dál připomínat podnik, v němž už dávno všichni odevzdali klíče, ale ředitelé se pořád perou o to, kdo komu zamkne dveře.
Topolánku, lidé nezapomněli, kdo jsi byl!
Zdá se, že pan Topolánek žije v přesvědčení, že veřejnost trpí kolektivní ztrátou paměti.
Jenže lidé si mnohé pamatují až překvapivě dobře. Pamatují si politická rozhodnutí, vystupování i éru, kdy stál v čele vlády. A právě proto působí poněkud úsměvně, když dnes rozdává rozumy a poučuje ostatní z pozice neomylného politického veterána.
Je to ostatně téměř učebnicový příklad politického myšlení části ODS: když chybí argumenty, nastupují urážky, arogance a nadřazený tón. Obyčejný člověk bývá v podobných debatách spíše překážkou než partnerem. A když se náhodou ozve s nesouhlasem, je mu vysvětleno, že vlastně vůbec neví, co je pro něj dobré.
ODS se léta prezentovala jako strana kompetence a odpovědnosti. Výsledkem však často bylo, že odpovědnost nesli především občané, zatímco kompetence zůstávala někde na půli cesty. Kdykoli přišla příležitost pomoci běžným lidem, zdálo se, že důležitější jsou úplně jiné zájmy. A tak je až fascinující sledovat, s jakou jistotou dnes někteří bývalí političtí matadoři komentují úplně všechno a úplně všechny. Člověk by čekal trochu sebereflexe, trochu pokory a možná i schopnost připustit vlastní omyly. Místo toho přichází další dávka mentorování, jako by se minulost nikdy nestala.
Jenže stala. A lidé si ji pamatují. Mnohem lépe, než by si někteří bývalí politici přáli.