Článek
Česká parlamentní demokracie právě objevila další mimořádně nebezpečnou zbraň. Není to pistole, granát ani výbušnina. Je to obyčejná kamera v rukou novináře, který má tu drzost položit poslanci nepříjemnou otázku.
Jak aktuálně zjistily Seznam Zprávy, Kancelář Poslanecké sněmovny omezuje natáčení ve většině svých prostor, přestože nemá žádnou samostatnou odbornou analýzu, která by nezbytnost takových opatření posuzovala. Úředníci argumentují bezpečností, ochranou soukromí zákonodárců a řádným chodem instituce. To je vskutku revoluční objev! Poslanec může rozhodovat o miliardách, vystupovat před televizními kamerami a pronášet projevy dlouhé jako cesta vlakem přes celé Rusko. Jakmile ho však reportér zastihne na chodbě a začne se ptát na něco nepříjemného, přichází na řadu bezpečnostní režim. Člověk by skoro čekal, že sněmovní ochranka začne novinářům u vstupu zabavovat také otazníky. Ty totiž mohou být pro některé politiky podstatně nebezpečnější než samotný objektiv.
A předseda Sněmovny Tomio Okamura? Ten má nyní pod svým vedením instituci, kde je zřejmě snazší přijmout zákon než vysvětlit, proč smí novinář natáčet na jedné straně chodby, ale o dva metry dál už ohrožuje bezpečnost republiky. Ještě by se mohly instalovat závory, semafory a automatické hlášení, že za touto čárou končí svoboda záznamu a začíná chráněné území poslaneckého pohodlí.
Největší groteska ovšem přichází ve chvíli, kdy se pravidla začnou skutečně vymáhat. Reportér Seznam Zpráv Lukáš Valášek dostal tříměsíční zákaz vstupu poté, co natáčel poslance SPD Radima Fialu při dotazech na jeho majetkové poměry.
Jak připomněl také Deník N, novinář se o postihu dozvěděl až dodatečně. Podobnému omezení čelila i Nora Fridrichová a sněmovní aparát popsal celkem čtyři případy neudělení akreditace. To už je nádherná ukázka moderního přístupu k veřejné kontrole! Politik se otázce vyhne, kameraman dostane stopku a úředník vysvětlí, že všechno proběhlo podle předpisů. Obzvlášť pikantní je zjištění, že politici a jejich spolupracovníci pořizují videozáznamy také v místech, kde to mají novináři zakázané. Takže co média? Také dostanou zákaz natáčet ve Sněmovně? Ona už podobná omezení mají! Nejde o plošný zákaz všech kamer, ale o vymezené prostory, povolení a postihy za porušení pravidel. Mezinárodní organizace Reportéři bez hranic proto podle Seznam Zpráv požaduje, aby Sněmovna novinářům případné zákazy řádně zdůvodňovala a umožňovala obranu proti nepřiměřeným rozhodnutím.
Zákonodárný sbor by tak možná mohl zavést novou profesi: parlamentního rozhodčího, který bude posuzovat, zda je novinářská otázka dostatečně pohodlná, aby na ni směl politik odpovědět. Za správnou otázku zelená karta, za nepříjemnou červená a za pokus natočit odpověď rovnou zákaz vstupu!
Kamera není nepřítel demokracie. Strach z otázek je mnohem horší
Bezpečnost Poslanecké sněmovny musí být samozřejmě zajištěna a ani novináři nemohou vstupovat kamkoliv bez omezení. Jenže pravidla musí být přiměřená, srozumitelná a především obhajitelná. Parlament není soukromý podnik poslanců, v němž si jeho vedení může podle momentální nálady vybírat, kdo smí kontrolovat jeho zaměstnance. Je to veřejná instituce placená občany, kteří mají právo vědět, jak jejich zvolení zástupci vykonávají mandát.
A právě zde končí veškerá legrace
Politici mohou omezit prostor pro kamery, mohou se schovávat před mikrofony a mohou za nepříjemnými otázkami vidět bezpečnostní riziko. Nedokážou však změnit skutečnost, že jejich moc pochází od lidí, nikoli od sněmovní ochranky. Novinář není nepřítel státu jen proto, že se odmítá spokojit s naučenou odpovědí. Jeho práce může odhalit skutečnosti, které by jinak zůstaly veřejnosti utajeny. A pokud se zákonodárci začnou více obávat objektivů než vlastních pochybení, pak už problém dávno není v kamerách. Je v představě, že veřejná moc se nemusí nikomu zodpovídat. Protože demokracie nezačíná tam, kde politik slavnostně vystoupí před televizním štábem. Její skutečná zkouška přichází ve chvíli, kdy se ho někdo zeptá na to, o čem by nejraději mlčel. A jestli kvůli takové otázce potřebuje před novinářem zavřít dveře, pak možná není největším bezpečnostním rizikem kamera, ale to, co by mohla odhalit.