Satira: Klaus s Mečiarem rozpůlili stát. Volič jen přihlížel

Československo předvedlo v roce 1992 pozoruhodný demokratický vynález. Občané mohli svobodně volit své představitele, ale o konci vlastního státu už přímo nerozhodovali. Václav Klaus a Vladimír Mečiar se dohodli na rozdělení federace a Federální shromáždění jejich politické řešení následně schválilo. Přitom už od roku 1991 existoval ústavní zákon o referendu, podle něhož se o vystoupení jedné republiky z federace smělo rozhodnout pouze lidovým hlasováním. Jenže politici našli elegantnější cestu. Místo vystoupení jedné republiky prosadili zánik společného státu jako celku. Úžasná právnická gymnastika! Když se totiž nechcete ptát lidí, není nic jednoduššího než změnit způsob, jakým jejich stát přestane existovat.

Představme si podobnou situaci v běžném životě. Dva předsedové bytového družstva se neshodnou na správě domu, a tak se rozhodnou celý dům rozdělit. Obyvatelům oznámí, že od ledna budou mít dvě adresy, dvě správy a vlastní účty. Nikdo se jich neptá, jestli se jim to líbí. Všechno je přece demokratické, protože předsedové byli řádně zvoleni. A kdo má nějaké připomínky, může je podat u okénka, které bylo kvůli reorganizaci definitivně zrušeno.

Na postoji tehdejší veřejnosti je přitom něco mimořádně výmluvného.

Jak zaznamenal týdeník Respekt už v červenci 1992, podle průzkumu Institutu pro výzkum veřejného mínění požadovalo referendum více než osmdesát procent dotázaných v obou republikách. To samozřejmě neznamená, že všichni chtěli zachovat společný stát. Češi a Slováci měli na budoucí uspořádání rozdílné názory. Na jednom se však značná část veřejnosti shodovala: chtěla dostat příležitost rozhodnout. Politická reprezentace tuto touhu vyslechla se stejnou pozorností, jakou věnuje řezník námitkám kapra před Vánocemi.

Zastánci rozdělení argumentovali rozdílnými představami české a slovenské politické reprezentace o fungování federace. A nelze jim upřít, že tyto rozpory skutečně existovaly. Klaus prosazoval funkční federaci s jasnými pravidly, případně rozdělení, zatímco Mečiar požadoval podstatně volnější uspořádání.

Jenže mezi politickou neshodou a rozhodnutím ukončit existenci společného státu je přece jen určitý rozdíl. Asi jako mezi hádkou manželů o rodinný rozpočet a okamžikem, kdy jeden z nich bez vědomí druhého prodá společný dům. Technicky se dá ledacos zařídit. Otázkou zůstává, zda je takový postup také projevem vzájemného respektu.

Rozhodující slovo nakonec dostali federální poslanci.

Dne 25. listopadu 1992 přijali ústavní zákon č. 542/1992 Sb., kterým stanovili zánik Československa k 31. prosinci téhož roku. Právně šlo o jinou konstrukci než vystoupení jedné republiky z federace, takže tvrdit, že byl tímto postupem jednoznačně porušen zákon o referendu, by bylo příliš jednoduché. Kritika však mířila na samotný smysl demokratického rozhodování. Politici totiž dokázali najít ústavní cestu k rozdělení, aniž by museli podstoupit nepříjemnou zkoušku v podobě přímého hlasování občanů. Takový výkon by si zasloužil zvláštní disciplínu na olympiádě politické obratnosti. Zlatou medaili by získal ten, kdo dokáže nejrychleji obejít volební urnu, aniž by formálně opustil demokratické hřiště.

Samotné rozdělení Československa přitom nelze automaticky označit za historickou katastrofu. Obě nástupnické republiky se vydaly vlastní cestou a zachovaly si blízké vztahy.

Jenže právě to je na celém příběhu nejzajímavější. O správnosti výsledku lze diskutovat, aniž bychom museli současně obhajovat způsob jeho dosažení.

Demokratické rozhodnutí totiž není pouze otázkou toho, zda nakonec všechno nějak funguje. Kdyby stačil dobrý výsledek, mohli bychom rovnou zrušit volby a nechat politiky rozhodovat podle vlastního přesvědčení. Ušetřilo by se za hlasovací lístky, volební komise i nepříjemné okamžiky, kdy občané hlasují jinak, než si jejich zástupci přejí.

Až groteskně působí také představa, že člověk může celý život platit daně, pracovat, vychovávat děti a podílet se na fungování státu, ale ve chvíli, kdy se rozhoduje o jeho samotné existenci, má být spokojený s rolí diváka. Občanům byla přidělena čestná funkce statistů při historickém představení. Politici napsali scénář, poslanci schválili poslední dějství a veřejnost dostala oznámení, že od nového roku pokračuje představení ve dvou samostatných sálech. Vstupné se samozřejmě platí dál.

Na celém příběhu ovšem nejvíc neznepokojuje samotná hranice mezi Českem a Slovenskem. Mnohem podstatnější je hranice mezi politickou odpovědností a přesvědčením, že volební vítězství představuje neomezenou plnou moc. Zastupitelská demokracie nepochybně dává zvoleným politikům právo rozhodovat. Neměla by jim však dávat pocit, že se občané po odevzdání hlasovacího lístku stávají pouhým inventářem republiky. Stát není soukromá společnost, jejíž majitelé mohou během víkendové porady změnit obchodní podmínky. Je to společný domov lidí, kteří v něm žijí, a právě jejich důvěra rozhoduje o tom, zda mají politická rozhodnutí skutečnou legitimitu.

Václav Klaus a Vladimír Mečiar už dávno nejsou těmi muži, kteří v roce 1992 určovali osud společného státu. Jejich politické rozhodnutí však připomíná otázku, která nezestárla ani o jediný den: komu vlastně demokracie patří? Politikům, kteří si po volbách rozdělí pravomoci, nebo občanům, jejichž jménem vládnou? Československo zmizelo z mapy o půlnoci 31. prosince 1992 a žádné dodatečné referendum už jeho historii nepřepíše. Přesto po něm zůstalo varování, které je aktuální pro každou další generaci. Demokracie totiž neumírá pouze tehdy, když někdo zakáže volby. Může také začít ztrácet svůj smysl ve chvíli, kdy politici sice dovolí lidem hlasovat, ale o těch nejzásadnějších věcech se raději dohodnou bez nich. A pak jim ještě slavnostně poděkují za důvěru, o kterou se vůbec neobtěžovali požádat.