Článek
Severní Korea konečně ukázala světu, jak vypadá socialismus s lidskou tváří. Stačí mít správné příjmení, vlastní diktaturu a dostatečně velkou jachtu.
Jak informoval Deník.cz, satelitní snímky odhalily poblíž přímořské rezidence Kim Čong-una luxusní plavidla, z nichž největší měří přibližně 80 metrů a nabízí padesátimetrový bazén s tobogány. Zatímco běžný Severokorejec může o podobném přepychu nanejvýš snít, jeho milovaný vůdce má podle všeho k dispozici rekreační zázemí, za které by se nemusel stydět ani arabský ropný magnát. Revoluční rovnost tak dostala nový rozměr: lid má právo na odříkání a vládnoucí dynastie na vodní radovánky.
Aby ovšem někdo omylem nezískal dojem, že severokorejský blahobyt dosáhl evropských standardů, stačí se podívat na údaje Světového potravinového programu OSN, který uvádí odhad 10,7 milionu podvyživených obyvatel, tedy více než 40 procent populace. To už je skutečně mimořádný úspěch komunistického plánování, protože zatímco vůdce disponuje bazénem delším než leckteré veřejné koupaliště, miliony jeho spoluobčanů řeší podstatně skromnější otázku: co budou zítra jíst. Kimův režim tak světu nabízí unikátní podobu dovolené, při níž si vládnoucí rodina dopřává luxus a ostatní obyvatelé mohou alespoň trénovat vytrvalost při čekání na lepší časy. Pokud by se v Pchjongjangu někdy rozhodli zavést turistický program pro široké masy, mohl by se jmenovat All inclusive bez jídla, pití a možnosti odjezdu. Zájemců by se jistě našlo dost, zvláště kdyby účast byla stejně dobrovolná jako všechno ostatní v tamním politickém ráji.
Podle jihokorejské televize SBS News zachycují družicové záběry několik velkých rekreačních lodí poblíž Kimova letoviska Wonsan, přičemž jejich přesné vlastnictví ani přítomnost diktátora na palubě snímky samy o sobě nepotvrzují. Na samotném kontrastu to ovšem mnoho nemění, protože podobný luxus je v zemi chronického nedostatku potravin dostupný pouze nejužším mocenským kruhům. Je to skoro dojemné: severokorejský režim dokáže vybudovat plovoucí ráj s vodními atrakcemi, ale zajistit důstojnou výživu vlastnímu obyvatelstvu představuje zjevně podstatně náročnější technologický problém.
Možná se jen čeká, až soudruzi vynaleznou tobogán, který místo turistů dopravuje hladovým lidem rýži. Pak by konečně bylo možné oznámit historické vítězství severokorejského vodního hospodářství nad lidským žaludkem.
Kim Čong-un tak ztělesňuje pozoruhodný politický paradox: muž, jehož propaganda představuje jako starostlivého otce národa, má na dosah přepych, o kterém se obyčejným lidem ani nesní. Ti zatím žijí ve státě, kde jsou omezené svoboda pohybu, přístup k informacím i základní životní možnosti, zatímco vládnoucí rodina má pro své soukromí k dispozici celé přímořské komplexy.
Kdyby Kim skutečně chtěl demonstrovat blízkost svému lidu, mohl by na luxusní palubě slavnostně vyhlásit další pětiletý plán boje proti hladu a nechat si při tom servírovat večeři o několika chodech.
Státní televize by jistě odvysílala reportáž o historickém úspěchu, při němž nejvyšší vůdce osobně dohlížel na dostatek vody v bazénu.
A zatímco by se kamery soustředily na jeho další velkolepý výkon, miliony Severokorejců by dál čekaly na mnohem obyčejnější zázrak: aby se jejich země jednou dokázala postarat nejprve o plné talíře, a teprve potom o plavecké bazény svého diktátora.