Článek
Český stát právě objevil další způsob, jak poděkovat lidem za celoživotní péči o děti. Ministr práce Aleš Juchelka z hnutí ANO totiž připravuje změnu, která má od ledna 2027 nahradit dosavadní výchovné novým způsobem výpočtu důchodu. Jak informovaly Novinky.cz, rodiče odcházející nově do penze by už neměli automaticky dostávat 500 korun měsíčně za každé vychované dítě. Namísto toho jim stát započítá období péče, jako by tehdy pobírali průměrnou mzdu. To je přímo sociální revoluce hodná Nobelovy ceny za účetnictví! Desítky let člověk vychovává potomky, vzdává se části výdělků, probdí stovky nocí a nakonec zjistí, že jeho životní zásluhy bude oceňovat matematický vzorec. Ministerstvo by mohlo rovnou zavést slavnostní předávání kalkulaček.
Za jedno dítě základní model, za tři vědeckou verzi a za pět potomků možná rovnou počítač s poděkováním za dlouholetou službu republice.
Výchova nové generace se tak konečně dostává tam, kam podle českých politiků zřejmě patří: mezi účetní operace, jejichž skutečný výsledek člověk zjistí až ve chvíli, kdy už se nemůže vrátit do práce a začít znovu.
Zvláštní kapitolou této důchodové komedie jsou lidé, kteří výchovné již pobírají. Těm příspěvek nezmizí, takže zatím není důvod schovávat peněženku pod polštář. Jenže od příštího roku se jeho pevná částka přestane samostatně valorizovat.
Jak potvrzuje Česká správa sociálního zabezpečení, pětistovka za vychované dítě zůstane zachována, ale při dalších valorizacích se už nebude navyšovat společně s ostatní procentní výměrou důchodu. Výborný nápad! Potraviny mohou zdražovat, energie mohou zdražovat, služby mohou zdražovat, ale státní uznání za výchovu dítěte bude důstojně stát na místě jako zapomenutá socha před obecním úřadem. Za pár let možná budou důchodci své výchovné ukazovat vnoučatům jako historickou památku. Podívej, Pepíčku, za tuhle částku se kdysi dalo nakoupit docela dost věcí.
Dnes si za ni pořídíš menší nákup, ale zato máš dobrý pocit, že stát na babičku nezapomněl.
Politická štědrost tím získává úplně nový rozměr: peníze sice zůstávají stejné, jejich kupní síla se však může pomalu vypařovat. A právě v tom spočívá kouzlo úředního hospodaření. Nikomu nic nevezmete přímo z účtu, jen necháte čas a inflaci, aby nepříjemnou práci odvedly za vás.
Ještě pozoruhodnější je způsob, jakým se mají pravidla změnit pro budoucí důchodce.
Podle dosavadní úpravy popsané Ministerstvem práce a sociálních věcí se měl u prvních dvou dětí porovnávat nový způsob ocenění péče s dosavadním výchovným a použít ten výhodnější. Za třetí a každé další dítě měla pětistovka zůstat. Nově připravovaný pozměňovací návrh však podle zveřejněných informací počítá s odstraněním této automatické pojistky i dosavadního příplatku za další děti. A tady začíná opravdové mistrovství české sociální politiky! Nejdříve občanům představíte pravidlo, které je má chránit před méně výhodným výpočtem. Potom oznámíte, že byste ho vlastně mohli zrušit, protože jste objevili ještě dokonalejší systém. To připomíná prodejce automobilů, který zákazníkovi slavnostně předvede bezpečnostní výbavu a těsně před předáním vozu mu oznámí, že airbagy budou nahrazeny pozitivním myšlením. Ministerstvo přitom tvrdí, že změna má být výhodná pro většinu rodičů. Zbývá tedy už jen nepodstatná maličkost: zjistit, kdo přesně mezi tuto šťastnou většinu patří a kolik peněz mohou ztratit ti ostatní.
Největší absurdita se ovšem skrývá za samotným oceňováním rodičovské péče. Vychovat dítě totiž není několikaletá dovolená, během níž se člověk rekreuje mezi kočárkem a dětskou postýlkou.
Znamená to přerušenou kariéru, nižší příjmy, nemocné potomky, neplacenou domácí práci a mnohdy také roky finanční závislosti. Především ženy kvůli těmto okolnostem dlouhodobě dosahují nižších důchodů. A právě tento rozdíl mělo výchovné alespoň částečně zmírňovat.
Jenže politická reprezentace zřejmě dospěla k závěru, že rodičovství potřebuje především nový administrativní kabát. Ještě by se mohly zavést příplatkové kolonky za noční přebalování, přípravu školních svačin nebo nekonečné vysvětlování matematiky potomkovi, který zásadně odmítá pochopit zlomky. Za úspěšné zvládnutí puberty by rodič dostal mimořádné uznání, protože přežít některé dospívající bez psychické újmy vyžaduje schopnosti zkušeného krizového vyjednavače.
Jenže skutečná hodnota výchovy se do ministerského formuláře nevejde. Děti nejsou investiční produkt a rodiče nejsou účetní položkou, kterou lze jednou za několik let přepsat podle aktuálních politických potřeb.
A aby celá důchodová taškařice dostala správnou úřední příchuť, ministr Juchelka chce změnu prosadit prostřednictvím poslaneckého pozměňovacího návrhu. Ten může zkrátit prostor pro standardní připomínkování. Předsedkyně Rady seniorů Lenka Desatová proto požaduje konkrétní výpočty a upozorňuje, že bez nich nelze věrohodně posoudit dopady na jednotlivé skupiny rodičů. Podrobné parametry nové úpravy přitom ministerstvo dosud veřejně nepředstavilo. Přímo dokonalá politická nabídka! Občan se má radovat z budoucího důchodu, jehož výši zatím nedokáže přesně určit ani autor připravované změny. V obchodě by podobný postup vypadal následovně: zákazník zaplatí za zboží, prodavač mu slíbí výhodnější cenu a skutečnou částku mu sdělí až po několika měsících. Kdyby se pak ukázalo, že některým lidem vychází novinka hůře, dostanou nejspíš vysvětlení, že každá reforma přece musí něco stát. Česká sociální politika tak znovu nabízí mimořádnou příležitost vyzkoušet si důvěru v politické sliby. Jen škoda, že důchodci nemohou stejným způsobem platit v lékárně. Paní magistro, peníze vám dodám později. Věřte mi, že to nakonec bude výhodné pro většinu zákazníků!
Děti vychovali rodiče. Účet za politické experimenty jim ale zůstává
Na celé záležitosti není nejhorší samotná snaha změnit důchodový systém. Pravidla se mohou upravovat, pokud existují přesvědčivé důkazy, že nová úprava přinese spravedlivější výsledky.
Jenže spravedlnost se nedá vyhlásit tiskovou zprávou a důstojné stáří nelze zaručit větou, že většina lidí si pravděpodobně polepší. Každá koruna v důchodu má totiž svou skutečnou hodnotu. Pro člověka, který celý život pracoval a současně se staral o rodinu, není pětistovka směšnou položkou v rozpočtu. Může představovat část peněz na léky, potraviny nebo obyčejné životní potřeby.
A právě proto by měli politici přestat zacházet s rodičovskou péčí jako s proměnnou, kterou lze libovolně přesouvat mezi paragrafy. Za každým vychovaným dítětem stojí roky lidského života, které už nikdo nevrátí. Matky a otcové se vzdávali času, příjmů i osobních příležitostí, aby jejich potomci jednou mohli pracovat, odvádět daně a udržovat společnost v chodu.
Než jim tedy stát začne přepočítávat zásluhy podle nové politické módy, měl by alespoň dokázat, že jim neublíží. Protože země „krále Andreje I.,“ která nedokáže důstojně ocenit vlastní rodiče, může mít sebedokonalejší důchodovou reformu. Jen jí v těch krásně sestavených výpočtech bude chybět to nejdůležitější: obyčejná lidská spravedlnost.