Článek
Česká republika právě představila další převratný ekonomický model: utratit výrazně víc, než vyděláte, a rozdíl slavnostně odhlasovat.
Jak informoval server Novinky.cz, Poslanecká sněmovna ve čtvrtek večer schválila základní parametry státního rozpočtu na rok 2027. Příjmy mají dosáhnout přibližně 2,199 bilionu korun, výdaje 2,585 bilionu. Výsledkem je elegantní díra ve výši 386 miliard. Alena Schillerová tak českým domácnostem nepřímo představila finanční strategii, kterou by běžnému občanovi jeho bankovní poradce pravděpodobně rozmlouval ještě před podáním kávy. Kdyby podobně hospodařila čtyřčlenná rodina, po několika měsících by se stěhovala k příbuzným. V politice se však takovému výsledku říká rozpočtová strategie a doprovází jej potlesk vlastních poslanců. Ještě štěstí, že státní pokladna nemá vlastní hlas. Její zoufalé volání o pomoc by mohlo narušit slavnostní atmosféru.
Celé představení trvalo úctyhodných devatenáct a půl hodiny čisté debaty. Poslanci se přeli, ministryně financí obviňovala opozici z obstrukcí a opozice na oplátku vysvětlovala, proč vláda hospodaří jako někdo, kdo právě objevil neomezený kontokorent.
Podle iROZHLASu nakonec návrh podpořilo 93 koaličních poslanců. Zdrželi se pouze Zuzana Majerová a Miroslav Ševčík. Právě Ševčík tak během jediného dne zvládl upoutat pozornost nejprve svými výroky o menopauze a následně zdrženlivostí při hlasování o státních financích.
Český parlamentarismus zkrátka nabízí kariérní možnosti, které žádná vysoká škola nedokáže dostatečně popsat ve studijních osnovách. Občan by ovšem mohl namítnout, že devatenáctihodinové slovní cvičení je poněkud drahý způsob, jak zjistit něco, co bylo z rozložení sil ve Sněmovně zřejmé už před začátkem jednání.
Nejzajímavější překvapení se ale ukrývá přímo v rozpočtových dokumentech. Národní rozpočtová rada upozornila mimo jiné na plánovaný dvoumiliardový příjem z poplatků za odběr podzemní vody, který neodpovídá platné ani předložené legislativě. To už je účetnictví téměř pohádkových rozměrů. Vláda si naplánuje příjem, potřebný zákon neexistuje, ale peníze už mají své místo v tabulce. Při takovém přístupu bychom mohli rovnou začít vybírat daň z duhy, poplatek za ranní mlhu a mimořádný odvod za příliš krásné počasí. Státní kasa by se rázem naplnila částkami, o nichž se ministrům financí dosud ani nesnilo. Stačilo by je napsat do Excelu a doufat, že se realita časem přizpůsobí. Ministerstvo financí se tak nebezpečně přibližuje oboru fantasy literatury. Rozdíl je pouze v tom, že čtenářům románů účet za vymyšlený svět obvykle nikdo neposílá.
Schillerová nicméně rozpočet hájí potřebou investovat do zdravotnictví, dopravy a dalších veřejných služeb.
Pantatíček Klaus a velký výprodej republiky. Zbyl nám holý zadek!
V devadesátých letech se v Česku rozjel privatizační mejdan, při kterém se národní majetek prodával s takovým nadšením, až člověk čekal, kdy přijde na řadu Pražský hrad i s hradní stráží.
Pantatíček Václav Klaus sliboval prosperitu a neviditelnou ruku trhu. Jenže ta ruka byla místy zatraceně šikovná především při vyprazdňování cizích kapes. Vedle legitimních privatizací přišly tunelářské skandály a postupně se prodávaly také významné podíly ve strategických odvětvích, od plynárenství po energetiku a provoz vodáren. Pravda, stát si například v ČEZ dodnes zachoval většinu, takže úplně všechno se rozprodat nepodařilo. Jenže jednorázově utržené miliardy dávno zmizely v rozpočtech, zatímco příjmy z části prodaného majetku plynou novým vlastníkům. A tak dnes stát dál vybírá daně z příjmů, spotřeby, benzinu i tabáku, ale peníze mu přesto nestačí. Politici proto zdokonalili národní hospodářskou disciplínu: zadlužit, zadlužit a pro jistotu ještě jednou zadlužit! Z kdysi tolik vychvalovaného národního bohatství se stal nekonečný politický spor o to, kdo za co může. Českému občanovi mezitím zůstává stále stejná role: platit, mlčet a těšit se na další reformu. Až jednou naši potomci otevřou účet za slavnou českou transformaci a všechny následující rozpočtové schodky, možná konečně pochopí, co znamenal hospodářský zázrak: majetek se prodal jednou, politické sliby se rozdávají pořád a dluhy se dědí z generace na generaci.
To jsou pochopitelně legitimní priority. Jenže právě zde začíná poněkud nepohodlná otázka, kterou žádný politický marketing nedokáže umlčet: kde na všechny slíbené dobroty vzít peníze?
Opozice upozorňuje, že vláda připravila hospodaření připomínající krizový rok, přestože země mimořádnou hospodářskou krizi neprožívá. A zatímco se politici vzájemně obviňují z nezodpovědnosti, základní čísla už ve Sněmovně prošla prvním čtením.
Nyní mohou poslanci přesouvat peníze mezi kapitolami, ale schválený celkový rámec už běžnými pozměňovacími návrhy nepřepíší. Je to trochu jako koupit si dům s praskajícími základy a následně svolat rodinnou poradu o tom, zda budou závěsy modré, nebo zelené. Hlavně zachovat optimismus. Ten totiž na rozdíl od betonu nestojí skoro nic.
A právě tady přestává být rozpočtové divadlo k smíchu. Státní dluh totiž není abstraktní číslo určené k televizním debatám ani rekvizita, kterou si politici přehazují přes řečnický pult. Za každým rozhodnutím o veřejných financích stojí skuteční lidé, jejich práce, daně a budoucnost. Zadlužení může mít své opodstatnění, pokud přináší prokazatelný dlouhodobý užitek. Nemůže se však stát pohodlnou náhražkou odpovědnosti. Vládní ministři jednou opustí své kanceláře, poslanci odevzdají služební průkazy a předvolební sliby skončí ve starých archivech. Účty ovšem nikam nezmizí. Až dnešní političtí hrdinové odejdou do důchodu, budou jejich rozpočtová rozhodnutí splácet také lidé, kteří dnes ještě sedí ve školních lavicích. Ti se žádného hlasování neúčastnili. Nemohli protestovat, nemohli se zdržet ani odejít ze sálu. Přesto jim jednou může přijít účet za velkolepou hostinu, na kterou je nikdo nepozval. A to je možná nejdražší politický vtip, jaký lze na vlastních občanech vyzkoušet.