Článek
Filip Turek právě předvedl mimořádný výkon na poli české kulturní vzdělanosti. Poslanec Motoristů, automobilový nadšenec a neúnavný komentátor téměř všeho totiž oznámil, že až do středy netušil, kdo je režisér Jan Hřebejk.
Jak informoval server TN.cz, napsal to na sociální síti X krátce poté, co Hřebejk převzal od prezidenta Petra Pavla státní vyznamenání. To už je kulturní výkon hodný samostatné medaile! Zatímco miliony Čechů znají Pelíšky téměř nazpaměť, náš motoristický závodník zřejmě projížděl domácí kinematografií takovou rychlostí, že si nevšiml ani jednoho z jejích nejznámějších režisérů. Člověk by skoro čekal, že Hřebejka zaměnil za výrobce automobilových součástek a teprve po vyhledání na internetu zjistil, že se jím nedá vylepšit výkon motoru. Turkovu kulturní navigaci tak zřejmě čeká náročná aktualizace. Dosavadní systém totiž podle všeho umí spolehlivě vyhledat garáž, ale v historii českého filmu hlásí ztrátu signálu.
Ještě větší komedii představuje Turkovo hodnocení Hřebejkovy tvorby. Režisérovi vyčetl údajnou romantizaci komunistické éry, což je zvlášť pozoruhodné od člověka, který o chvíli dříve tvrdil, že vůbec nevěděl, o koho jde. Podle iROZHLASu přitom Hřebejk natočil nejen Pelíšky, ale také Šakalí léta či film Musíme si pomáhat, který získal šest Českých lvů a nominaci na Oscara. Zobrazit život za socialismu s humorem ovšem neznamená tento režim oslavovat. To by podle stejné logiky musela být každá komedie z nemocničního prostředí reklamou na špatnou zdravotní péči a každá válečná satira propagačním materiálem armády.
Jenže vysvětlovat podobné rozdíly politikovi, který zřejmě právě absolvoval expresní kurz české kinematografie, může být náročnější než naučit závodního jezdce, že silnice nekončí tam, kde končí jeho vlastní přesvědčení.
Možná by tedy nebylo od věci nejdříve film skutečně zhlédnout a teprve potom vynášet kulturní rozsudky. V politice je ovšem taková posloupnost zjevně stále považována za zbytečný luxus.
Aby groteska dostala správné obsazení, přispěchal se svou kritikou také poslanec Jindřich Rajchl, podle něhož Hřebejk za posledních dvacet let nenatočil pořádný film. Turek mezitím zveřejnil výběr režisérových vulgárních příspěvků o politicích a veřejných osobnostech. Hřebejkův slovník lze samozřejmě oprávněně kritizovat. Některé citované výroky mají k uhlazené veřejné debatě přibližně stejně daleko jako závodní monopost k rodinnému kočárku. Jenže z toho ještě nevyplývá, že se mají jeho umělecké zásluhy automaticky vymazat. Ostatně Česká televize eviduje rozsáhlou Hřebejkovu filmovou a televizní tvorbu, kterou žádný rozhořčený status nedokáže zpětně odstranit. Největší ironie spočívá v představě politiků, kteří se ráno probudí, otevřou sociální sítě a odpoledne už vystupují jako nejvyšší arbitři národní kultury. Jeden údajně neví, kdo je režisér, druhý má jasno o celé jeho kariéře a oba by nejraději rozhodovali, zda si zaslouží ocenění. Kdyby se podobným způsobem posuzovaly technické znalosti automobilových závodníků, mohl by Hřebejk příště přijít do garáže a po krátkém pohledu na motor slavnostně oznámit, že všechny závodní vozy jsou vlastně úplně k ničemu.
Pelíšky přežijí. Politická trapnost má však dlouhou životnost
Na celé přestřelce není nejdůležitější, zda Filip Turek někdy skutečně viděl Pelíšky nebo zda se mu Hřebejkovy filmy líbí. Nikdo nemá povinnost znát každého režiséra a žádné státní vyznamenání nezbavuje oceněného člověka práva veřejnosti na kritiku. Podstatný je rozdíl mezi informovaným názorem a sebevědomým odsudkem člověka, s jehož dílem se kritik podle vlastních slov teprve seznamuje.
A právě v tom spočívá největší ostuda celé záležitosti. Filip Turek může vlastnit drahá auta, vystupovat před televizními kamerami a pronášet sebejisté soudy o české společnosti. Ani nejvýkonnější motor mu však nedopraví do hlavy znalosti, které si člověk musí sám osvojit. Jan Hřebejk bude dál režisérem Pelíšků, jeho filmy zůstanou součástí české kinematografie a diváci si na ně mohou vytvářet vlastní názory. Turkova slova se naproti tomu stanou jen dalším připomenutím, jak snadno se veřejná funkce zamění za automatické oprávnění poučovat ostatní.
Protože skutečnou ostudou není něco nevědět. Ostuda začíná teprve ve chvíli, kdy člověk svou neznalost povýší na veřejný soud a ještě očekává, že mu za něj ostatní zatleskají. A jestli má česká politika někdy skutečně dozrát, bude muset pochopit jednu jednoduchou věc: hlasitý výfuk ještě nikdy nebyl důkazem vysokého výkonu mozku.