Satira: Brusel má být viník. Jenže česká porodnost stávkuje!

Česká republika právě objevila další mimořádně nepříjemnou skutečnost. Na důchody nestačí vlastenecké projevy, evropské dotace ani slavnostní přestřihování pásek. Potřebujete také lidi, kteří budou pracovat a odvádět daně. Jak informoval server Novinky.cz, demografické propočty ukazují, že by Česko při plánovaném zastropování důchodového věku na 65 letech potřebovalo do roku 2050 každoročně čistý migrační přírůstek přibližně 83 tisíc osob. Nádherná perspektiva! Zatímco politici občanům slibují důstojné stáří, demografové jim právě oznámili, že do pokladny bude muset přispívat podstatně větší počet lidí. A kdyby se potřební pracovníci dali jednoduše objednat přes internet, vláda by jistě uvítala dopravu zdarma a množstevní slevu.

Jenže za vším nestojí žádné tajné bruselské spiknutí. Podle analýzy demografa Tomáše Fialy, zveřejněné v odborném časopise Statistika a my, se v Česku během roku 2025 narodilo historicky nejméně dětí a průměrná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu. Politická realita je tudíž poněkud méně romantická než předvolební billboardy. Děti se nerodí podle vládního harmonogramu, důchodci nemládnou a pracovní síla se nedá vytisknout na úředním formuláři. Možná by pomohlo začít řešit dostupnost bydlení, podmínky pro rodiny a skutečné potřeby zaměstnanců. Jenže podobná opatření vyžadují dlouhodobou práci, zatímco slib důchodové spokojenosti se krásně vejde na reklamní plakát.

Evropská unie mezitím nabízí svou tradiční specialitu: společná pravidla, směrnice a administrativní postupy.

Člověk by skoro očekával, že brzy vznikne evropský formulář pro žádost o narození dítěte, samozřejmě v sedmadvaceti jazykových verzích. Jenže v tomto konkrétním případě je potřeba odlišit skutečnost od politického strašení.

Jak vysvětluje Evropský parlament, členské státy si samy určují počty přijímaných pracovníků ze zemí mimo EU. Žádné nařízení, které by Česku přikazovalo přijmout právě 83 tisíc lidí ročně, tedy neexistuje. Brusel může být terčem oprávněné kritiky za evropskou byrokracii, ale českou porodnost za nás opravdu neřídí.

O to zajímavější je domácí politická gymnastika. Vláda Andreje Babiše plánuje zastropovat odchod do důchodu na 65 letech, což je pro voliče jistě příjemnější zpráva než další prodlužování pracovního života. Jenže právě při takovém scénáři by podle analýzy potřeba zahraničních pracovníků výrazně vzrostla. Při zachování postupného zvyšování důchodového věku by do roku 2050 stačil čistý roční migrační přírůstek přibližně 49 tisíc lidí. Politika tak dostává nádherný rébus: slibovat méně let v zaměstnání, současně odmítat vysokou migraci a ještě zajistit dostatek peněz na penze. Kdyby se ekonomika řídila potleskem na předvolebních mítincích, měli bychom nejbohatší důchodce v celé galaxii.

A kde mají všichni ti noví zaměstnanci vlastně bydlet? Kdo zajistí kapacity škol, zdravotní péči, jazykové vzdělávání a fungující integraci? Český stát má mimořádný talent vytvářet velkolepé plány, k nimž teprve dodatečně hledá potřebné podmínky. Představa, že do země dorazí desetitisíce lidí a automaticky zaplní všechna volná pracovní místa, připomíná návod na sestavení nábytku, v němž chybí polovina součástek. Hlavně že na titulní stránce vypadá hotová skříň nádherně.

Největší ironie spočívá v tom, jak snadno se z evropské spolupráce stává domácí politická výmluva. Když se něco podaří, zásluhy obvykle patří národním politikům. Když přijde nepříjemný účet, Brusel je okamžitě vhodným adresátem reklamace. Evropská unie samozřejmě není nedotknutelná autorita a její rozhodnutí si zaslouží stejně přísnou veřejnou kontrolu jako kroky české vlády. Jenže skutečná samostatnost nespočívá v tom, že budeme na evropské instituce nadávat a přitom čekat, až za nás někdo vyřeší domácí problémy. Takové vlastenectví připomíná člověka, který celý den křičí na souseda, že mu špatně hospodaří, zatímco jemu samotnému teče do kuchyně střechou.

Příchod zahraničních pracovníků navíc není dovoz náhradních součástek do české ekonomiky. Jsou to lidé, kteří potřebují bydlení, důstojné pracovní podmínky a šanci stát se přirozenou součástí společnosti.

Jestliže s nimi politici počítají především jako s budoucími plátci daní, měli by současně vysvětlit, jaké závazky vůči nim stát převezme. Česká ekonomika totiž není montážní hala, do které lze přivážet zaměstnance po paletách a večer je uložit do skladu. A evropská solidarita nemůže nahrazovat rozumnou domácí politiku.

Nejnepříjemnější otázka celé debaty proto vůbec nezní, kolik cizinců má Česko přijmout. Zní, proč se země s vlastní vládou, parlamentem, odborníky a desítkami let ekonomických zkušeností stále nedokáže shodnout na dlouhodobém řešení problémů, o nichž ví už celé generace.

Demografická prognóza není politický rozkaz. Je to varování, že za dnešní rozhodnutí jednou někdo zaplatí. A zatímco se na veřejnosti vede spor o migranty a pravomoci Bruselu, budoucí důchodce zajímá mnohem prostší věc: zda bude mít z čeho žít.

Česko se nemusí stát oddaným poskokem evropských institucí ani rukojmím vlastních předvolebních slibů. Muselo by však přestat zaměňovat skutečnou státní suverenitu za schopnost hlasitě si stěžovat. Silný stát není ten, který každý neúspěch svede na zahraničí, ale ten, který dokáže převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. A jestliže naši politici nezvládnou zajistit dostupné bydlení, podmínky pro rodiny, funkční pracovní trh a udržitelné důchody, žádný bruselský úředník je nezachrání. Nakonec totiž může nastat skutečně tragikomická situace: budeme mít plná ústa národní nezávislosti, ale na vlastní penze si nedokážeme vydělat bez pomoci lidí, před jejichž příchodem jsme ještě včera varovali. A to už nebude diktát Bruselu. To bude účet za domácí politiku, který žádné vlastenecké heslo nezaplatí.