Článek
Andrej Babiš se vrátil do Bruselu a evropská diplomacie zřejmě začala zvažovat příplatky za práci v rizikovém prostředí. Říjnový summit Evropské rady se totiž při debatě o migraci proměnil v politickou přestřelku, jakou by člověk čekal spíš v přeplněné hospodě těsně před zavírací dobou.
Jak informoval Ekonomický magazín, český premiér patřil společně s dánskou premiérkou Mette Frederiksenovou k nejvýraznějším účastníkům vyhrocené diskuse. Mluvilo se dokonce o obraně evropské civilizace. To je mimořádně ambiciózní program na jedno páteční dopoledne. Zvlášť když civilizaci mají zachraňovat politici, kteří se nedokážou shodnout ani na tom, co společně napíší do závěrečného dokumentu. Evropa tak získala další historický okamžik. Její představitelé se pohádali o budoucnost kontinentu a málem při tom zapomněli, že jsou v práci.
Všechno přitom začalo poměrně nevinně, společnou migrační snídaní. Italská premiérka Giorgia Meloniová, dánská předsedkyně vlády Frederiksenová a jejich spojenci včetně Babiše chtěli prosadit přísnější přístup k azylovým žádostem a větší pravomoci členských států. Jenže francouzský prezident Emmanuel Macron, lucemburský premiér Luc Frieden a španělský premiér Pedro Sánchez měli jinou představu.
V běžném světě se tomu říká politický nesouhlas.
V Bruselu z toho vznikla událost připomínající rodinnou oslavu, na které se příbuzní pohádají o dědictví ještě před podáváním polévky. Podporu více než dvanácti zemí tak nepomohlo proměnit v dohodu ani sebevětší diplomatické sebevědomí. Zato evropská gastronomie může slavit. Snídaně ještě nikdy nenesla takovou odpovědnost za bezpečnost celého kontinentu.
Babiš si následně vzal na mušku Španělsko.
Podle zpravodajství ČTK naznačil, že někteří evropští lídři možná upřednostňují migranty před vlastními občany kvůli volebním zájmům. To je skutečně elegantní způsob politické argumentace. Když protějšek nesouhlasí, není nutné vyvracet jeho stanovisko. Stačí mu přisoudit podezřelé úmysly a veřejnosti nabídnout hotovou diagnózu jeho politického chování. Takový postup by se dal úspěšně zavést i do soudnictví. Obžalovaný by nemuselo nic dokazovat, protože žalobce by předem vysvětlil, co si asi myslel. Španělský premiér tak dostal od českého kolegy bezplatný rozbor svých volebních motivací. Odborníci na migraci by přitom možná ocenili, kdyby se podobná energie věnovala také důkazům, statistikám a konkrétním návrhům.
Slovní souboj mezitím nabral takové obrátky, že podle diplomatických zdrojů musel předseda Evropské rady António Costa zasáhnout a diskusi ukončit. Zkušený politik se tak ocitl v nevděčné roli člověka, který má přimět několik evropských státníků, aby se chovali jako dospělí. Nešlo přitom o bezvýznamné téma.
Ochrana hranic, návraty lidí bez práva k pobytu i pravidla poskytování azylu představují skutečné problémy, na které mají vlády legitimně rozdílné názory. Jenže právě proto se od nich očekává vyjednávání, nikoli mistrovství Evropy v rozhořčených projevech.
A jestliže se z jednacího sálu ozývá tolik politického hromobití, že musí zasáhnout předsedající, nabízí se nepříjemná otázka: kdo tam vlastně přijel hledat řešení a kdo si jen potřeboval procvičit hlasivky před domácím publikem?
Nejlepší pointu celé bruselské frašky ovšem nenapsal žádný satirik. Postarali se o ni sami evropští lídři.
Podle oficiálních závěrů Evropské rady nakonec u migrace zůstala strategická diskuse, příprava krizového rámce a příslib, že se k tématu politici zase někdy vrátí. Dvě hodiny ostrých sporů tak vyústily v dokument, který diplomaticky oznamuje, že se bude pokračovat v přemýšlení. To by bylo téměř roztomilé, kdyby nešlo o bezpečnost, lidská práva a budoucnost milionů obyvatel Evropské unie. Babiš může svým voličům vyprávět, jak důrazně vystupoval, jeho oponenti mohou oslavovat odmítnutí sporného návrhu a bruselská administrativa si mezitím založí další pečlivě označenou složku. Jenže občané si neplatí evropské summity proto, aby sledovali soutěž o nejrozzlobenějšího premiéra. Platí je proto, aby složité problémy někdo skutečně řešil.
A největší ostudou evropské politiky není hlasitá hádka. Je to okamžik, kdy se politici po velkolepém představení vrátí domů, vyhlásí vlastní vítězství a lidem zanechají přesně ty problémy, kvůli kterým se do Bruselu sjeli.