Článek
Česká vláda objevila disciplínu, která se na olympijských hrách zatím neprovozuje: politické krasobruslení kolem ruské invaze. Premiér Andrej Babiš v pondělí 2. listopadu prohlásil, že ruští hokejisté nemají na světových šampionátech co pohledávat, dokud jejich země nepřestane válčit na Ukrajině.
Jak rychlostí blesku informovaly Novinky.cz, premiér odmítl páteční rozhodnutí Sportovního arbitrážního soudu CAS, který umožnil návrat ruských reprezentací do mezinárodních soutěží. Babiš navíc vyjádřil přesvědčení, že jeho kabinet zastává jednotný postoj. Zajímavé! Zatímco premiér slavnostně vyhlašuje společnou strategii, předseda koaliční SPD Tomio Okamura už několik dní zastává podstatně odlišný názor.
Česká koalice tak připomíná hokejové mužstvo, jehož kapitán nařídí bránit vlastní branku, ale jeden ze spoluhráčů mezitím vysvětluje soupeři, kudy se k ní nejlépe dostane.
Babiš píská faul, Okamura hájí ruskou střídačku
Okamura totiž rozhodnutí arbitráže přivítal s argumentem, že sportovci nemají být trestáni za politické kroky svých představitelů.
Jak připomněl server iDNES.cz, právě tento postoj se rozchází s názorem ministra sportu Borise Šťastného, který proti návratu ruských týmů oficiálně protestoval. Abychom byli přesní, Okamura není členem kabinetu, takže Babišovo tvrzení o shodě ministrů nemusí být nepravdivé. Koaliční souhra však dostává pořádně zabrat. A samotná představa, že lze ruskou reprezentaci zcela oddělit od mezinárodního vystupování jejího státu, nabízí prostor pro mimořádně absurdní divadlo. V Moskvě se mohou připravovat oslavy návratu na led, zatímco na Ukrajině se civilisté dál ukrývají před ruskými útoky. Hokejka je samozřejmě sportovní náčiní, nikoli raketomet. Jenže státní reprezentace není soukromý výlet několika nadšenců na zamrzlý rybník. A žádná sportovní medaile nedokáže zahladit skutečnost, že za hranicemi Ruska pokračuje válka, kterou rozpoutala jeho vlastní politická reprezentace.
Sport bez politiky? Putinovi by se taková pravidla líbila
Celá záležitost má ještě jeden obzvlášť pikantní rozměr. Česká republika má v lednu hostit mistrovství světa hokejistek do osmnácti let v Ostravě-Porubě. Zatímco arbitráž rozhodla o sportovní způsobilosti ruských týmů, otázku jejich skutečného vstupu do země tím nevyřešila. Jak upozornil generální sekretář Českého hokeje Jan Černý v rozhovoru pro iROZHLAS, nadále platí česká vízová omezení a svaz potřebuje jednoznačné stanovisko státu. A tady začíná další politická komedie. Švýcarský soud může rozhodnout o účasti na turnaji, ale české hranice neotevře ani nejpřesnější střelou pod horní tyčku. Sportovní funkcionáři tak řeší rozpis zápasů, diplomaté víza a politici veřejně předvádějí, jak komplikované je sladit společnou odpověď. Kdyby podobně fungoval skutečný hokejový tým, brankář by odmítl nastoupit, obránci by se hádali o pravidlech a útočníci by požadovali přepočítat skóre ještě před úvodním vhazováním.
Největší absurditou ovšem není ani koaliční rozdílnost názorů, ani rozhodnutí sportovní arbitráže. Je jí představa, že válku lze při vstupu na stadion jednoduše odložit do šatny společně s civilním oblečením.
Samozřejmě, jednotliví ruští sportovci nenesou automaticky odpovědnost za rozhodnutí Vladimira Putina a jejich osobní situaci nelze odbýt kolektivním odsudkem. Stejně tak však není možné požadovat, aby ostatní státy ignorovaly politický a symbolický význam reprezentačních soutěží.
Babišovo odmítnutí návratu ruských týmů je jednoznačným politickým postojem, ale skutečnou zkouškou bude až jeho převedení do konkrétních rozhodnutí.
Okamurovo volání po oddělení sportu od politiky zase otevírá otázku, kde taková hranice vůbec leží, když jde o národní reprezentaci státu vedoucího útočnou válku.
Zatímco se čeští politici přou o to, kdo smí nastoupit na led, ukrajinské rodiny dál žijí s následky ruské agrese. Pro ně se žádná přestávka nepíská, žádný rozhodčí nezastaví čas a žádné závěrečné podání rukou nevrátí mrtvé domů. A právě v tom spočívá nejkrutější ironie celého příběhu: svět se hádá, zda Rusko může znovu hrát hokej, zatímco Ukrajina by si především zasloužila, aby Rusko konečně přestalo hrát válku se skutečnými lidskými životy.