Satira: Oslo nechce ruské lyžaře. Moskva má vzteklý záchvat!

V Rusku vypuklo další národní neštěstí. Tentokrát nikdo nezakázal vodku, nevypnul televizi ani neodstranil Putinův portrét ze zdi. Starostka norského Osla Anne Lindboeová si pouze dovolila navrhnout, aby ruští sportovci nedostali víza na březnové závody Světového poháru v Holmenkollenu. Jak informoval deník FORUM 24, z Ruska okamžitě přiletěla série rozhořčených reakcí, obvinění z diskriminace a nadávek na adresu Norů. Země, která už několik let vede rozsáhlou válku proti Ukrajině, tak prostřednictvím některých svých sportovních představitelů světu připomněla, že skutečná tragédie nastává ve chvíli, kdy vám někdo nechce půjčit zasněženou závodní trať.

Předseda ruské lyžařské federace Dmitrij Sviščev dokonce doporučil starostce Osla, aby se raději starala o silnice a komunální problémy.

Vskutku pozoruhodná lekce z rozdělení pravomocí. Rusko si může dělat nárok na respektování svých sportovních ambicí, ale norská politička by si měla zamést chodník a přestat mluvit do toho, kdo smí vstoupit do její země.

Člověk by skoro čekal, že jí z Moskvy pošlou pracovní rozvrh, smeták a přísné upozornění, že jakákoli zmínka o válce představuje nepřípustné zasahování do údržby veřejných komunikací.

Mezinárodní lyžařská a snowboardová federace FIS letos v září rozhodla, že ruští a běloruští sportovci mohou za stanovených podmínek startovat v individuálních soutěžích jako neutrální závodníci. Bez státních vlajek, hymen a národních symbolů. O případném udělení víz ovšem rozhodují hostitelské státy, nikoli samotná federace. Pro rozhořčené ruské funkcionáře zjevně nepříjemný právní detail. Představa, že sportovní oprávnění automaticky otevírá hranice cizí země, by totiž byla báječná. Stačilo by získat závodní číslo a pasová kontrola by mohla slavnostně odejít do důchodu.

Norská vláda zatím žádný plošný zákaz účasti těchto závodníků nevyhlásila. Jak popsal norský deník Aftenposten, starostka požaduje přehodnocení dosavadní výjimky, která profesionálním ruským sportovcům umožňuje vstup do země. Záležitost řeší také norské sportovní orgány a vláda. Jenže v ruských reakcích už se objevují tak dramatické soudy, jako by Oslo zahájilo vojenskou operaci proti běžeckým stopám. Zvláštní národopisný úkaz: když Rusko napadne sousední stát, má se podle jeho představ jednat o složitou geopolitickou otázku. Když Norsko začne přemýšlet o vízech, někteří ruští sportovní velikáni v tom okamžitě vidí útok na samotné základy civilizace.

Bývalý olympijský vítěz v biatlonu Alexandr Tichonov se dokonce pustil do Norů takovým způsobem, že by se za jeho slovník nemusel stydět ani pořádně rozlícený hospodský rváč. Označil je za příznivce fašismu, urážel jejich povahu a připomínal někdejší sovětské osvobozování Norska. Historie druhé světové války se tak ocitla ve službách dalšího velkolepého argumentu o právu startovat na lyžích. Ještě chvíli a ruská sportovní diplomacie bude požadovat závodní místo na základě vítězství Rudé armády z roku 1945. V žádosti o akreditaci pak nejspíš nebude potřeba uvádět dosažené časy, ale počet historických zásluh, které si současná Moskva přisvojila.

Další bývalý olympijský šampion Dmitrij Vasiljev označil starostku Osla za pomatenou a hovořil dokonce o možnosti připravit Norsko na deset let o pořádání mezinárodních závodů. Nešlo o oznámené rozhodnutí příslušné sportovní organizace, nýbrž o jeho vlastní rozhořčené vyjádření. Zato představa takového trestu je téměř dojemná. Za návrh neudělit víza několika závodníkům by měla celá země dostat sportovní vyhnanství. Kdyby se stejná logika používala v běžném životě, dostal by zákaz provozovat restauraci každý hostinský, který odmítne obsloužit zákazníka bez rezervace. A host by ještě požadoval medaili za psychickou újmu způsobenou nedostatkem svíčkové.

Podobná debata se mezitím vede také ve Švédsku, kde sportovní představitelé žádají vládu, aby prověřila možnosti omezení vstupu ruských a běloruských závodníků. Pro některé ruské komentátory jde o další důkaz nepřátelství evropských zemí. Jenže válku na Ukrajině nerozpoutalo Norsko ani Švédsko.

Její následky se nedají odstranit tím, že se státní vlajka schová do šatny a sportovec oblékne neutrální kombinézu. Samotná neutralita jednotlivého závodníka samozřejmě může být skutečná a zaslouží individuální posouzení. Poněkud obtížnější je však předstírat, že mezinárodní soutěže existují v dokonale odděleném světě, do něhož nikdy nepronikne zahraniční politika, válka ani otázka bezpečnosti.

Je důležité připomenout, že žádný ruský sportovec nenese automaticky osobní vinu za rozhodnutí ruského vůdce Vladimira Putina. Právě proto musí každé omezení obstát před pravidly, důkazy a zásadou přiměřenosti.

Stejně tak však nelze hostitelské zemi upírat právo posuzovat vlastní bezpečnost a vstupní podmínky. Debata by si zasloužila věcné argumenty namísto urážek a hrozeb. Zvlášť když za nimi stojí představitelé sportovního prostředí, které by mělo znát rozdíl mezi fair play a pokusem překřičet rozhodčího ještě před začátkem závodu.

A právě tady se celá groteska mění v mnohem vážnější příběh. Na Ukrajině lidé stále žijí s následky ruské invaze, zatímco někteří představitelé ruského sportu věnují pozoruhodné množství energie rozhořčení nad možným neudělením víz. Nikdo přitom netvrdí, že by se na lyžařských tratích měla rozhodovat odpovědnost za válečné zločiny nebo že by se sportovci měli soudit podle národnosti. Jenže požadovat po ostatních zemích respekt, a současně jejich představitele častovat urážkami za pouhou diskusi o vlastních pravidlech, představuje skutečně kuriózní pojetí sportovního ducha. Medaile se rozdávají za výkony na trati, nikoli za schopnost hlasitě se rozčilovat před mikrofonem. A pokud by se jednou olympijskou disciplínou stalo rozhořčení nad rozhodnutími cizích států, někteří ruští sportovní funkcionáři by nejspíš vyrazili na stupně vítězů ještě před startovním výstřelem. Největší překážkou na cestě do Holmenkollenu totiž nemusí být sníh ani norské vízum, ale přesvědčení, že svět má povinnost přizpůsobit svá pravidla každému ruskému požadavku.