Článek
Nataša Gollová se stala jednou z tváří českého filmu právě ve chvíli, kdy se domácí kinematografie ocitala v mimořádně složité historické situaci. Herečka, vlastním jménem Nataša Hodáčová, však na plátno nepřišla jako náhodně objevená kráska. Jak připomíná iROZHLAS.cz, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ovládala několik světových jazyků a soukromě se vzdělávala také v herectví a tanci.
Ještě před filmovou slávou získávala zkušenosti na divadelních scénách. Právě divadlo pro ni zůstávalo důležitou součástí profesního života i v době, kdy její jméno znalo celé Československo. Nejdelší angažmá spojila s vinohradskou scénou a postupně si osvojila hereckou přesnost, která později umožnila, aby před kamerou působila mimořádně lehce a přirozeně.
Skutečný zlom nastal v roce 1939. Gollové tehdy bylo sedmadvacet let a podle údajů Národního filmového archivu se během jediného roku objevila v sedmi celovečerních filmech. Mezi nimi byla také komedie, která její jméno natrvalo zapsala do historie českého filmu – Eva tropí hlouposti.
Eva ukázala, že komedie může stát na herečce
Martin Frič svěřil Gollové titulní postavu spontánní Evy a dostal před kameru přesně ten typ energie, který tehdejší české veselohře mimořádně prospěl. Eva tropí hlouposti vznikla podle humoristické předlohy Fan Vavřincové a Národní filmový archiv ji charakterizuje jako bláznivou komedii s kvalitami srovnatelnými s tehdejšími hollywoodskými screwball filmy. Gollová byla v jejím středu – nikoli jako dekorace hlavního mužského představitele, ale jako motor celého příběhu. Její Eva působila rychle, bezprostředně a s téměř nakažlivou chutí převracet zaběhnutý pořádek naruby. Gollová přitom nemusela tlačit na pointu. Dokázala pracovat s pohledem, pohybem i tempem dialogu tak, že zdánlivě obyčejná situace získávala komediální napětí ještě předtím, než přišel samotný vtip. Právě tato lehkost patřila k vlastnostem, jimiž se od řady svých vrstevnic odlišovala.
Rok 1939 přinesl také Kristiána. Partnerství s Oldřichem Novým se stalo jedním z nejvýraznějších hereckých spojení tehdejší české filmové komedie. Filmový historik Pavel Taussig v materiálu iROZHLASu připomíná, že právě jejich společné obsazování považoval za mimořádně šťastné rozhodnutí režiséra Martina Friče.
Gollová nepůsobila vedle Nového jako pouhý protějšek elegantního filmového milovníka. Její postavy měly vlastní rytmus, inteligenci a temperament. Zatímco Nový mohl stavět scénu na uhlazenosti a šarmu, Gollová do ní vnášela spontánnost, která narušovala přílišnou dokonalost filmového světa a dodávala mu život.
Výrazným potvrzením jejího postavení se stal roku 1941 Hotel Modrá hvězda. Národní filmový archiv připomíná, že se v něm znovu setkala s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou pod vedením Martina Friče. Za svůj herecký výkon získala Gollová národní cenu a snímek současně obdržel Cenu města Zlína na tehdejších Filmových žních.
Hvězdná léta zastínila válka a její následky
Na počátku čtyřicátých let byla Gollová na vrcholu filmové popularity. Diváci ji znali z Kristiána, Evy tropící hlouposti, Hotelu Modrá hvězda i dalších veseloher. Za lehkostí těchto filmů však stála realita protektorátu, v němž česká kultura fungovala pod německou okupací a podmínky práce umělců se neustále měnily.
Právě válečné období později zásadně ovlivnilo také způsob, jakým byla její kariéra hodnocena. iROZHLAS uvádí, že účinkovala v německém filmu a používala přitom jméno Ada Goll.
Filmový historik Pavel Taussig současně připomněl její vztah s představitelem německé okupační moci. Tyto skutečnosti se po skončení války staly jedním z důvodů, proč byla její profesní situace výrazně komplikovanější než před rokem 1945.
Takovou kapitolu jejího života nelze zpětně redukovat ani na jednoduchou obhajobu, ani na efektní odsudek.
Podstatné je odlišovat doložená fakta od pozdějších interpretací. Gollová po osvobození čelila obviněním spojeným s jejím chováním a kontakty za okupace a její předchozí hvězdná kariéra byla přerušena.
Po válce nemohla podle iROZHLASu pokračovat v herecké práci v Praze. Provdala se za divadelního režiséra Karla Konstantina a společně odešli do Českých Budějovic, kde pokračovala na divadelní scéně. Pro jednu z nejpopulárnějších filmových hereček předchozích let to znamenalo zásadní profesní změnu.
Právě tato etapa zároveň připomíná, že Gollová nebyla pouze filmovou hvězdou spojenou s několika slavnými komediemi.
Divadlo jí poskytlo možnost pokračovat v profesi i ve chvíli, kdy byl její návrat na filmové plátno velmi nejistý. Kariéra, která ještě několik let předtím postupovala od jedné velké role ke druhé, se musela začít budovat téměř znovu.
Werich a Frič jí otevřeli cestu zpět před kameru
Významný návrat přišel na začátku padesátých let díky filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Gollová v něm ztvárnila Sirael a po několikaleté filmové přestávce se znovu objevila ve výrazné produkci. iROZHLAS uvádí rok 1951 jako její návrat k filmu po poválečném období, kdy před kamerou nehrála.
Okolnosti návratu byly neobvyklé. Jak podrobně popisuje ČT24, snímek původně režíroval Jiří Krejčík a postavu Sirael měla hrát Irena Kačírková. Po změně režiséra a příchodu Martina Friče bylo obsazení upraveno a právě Gollová dostala příležitost, která jí pomohla prolomit poválečnou izolaci od filmu.
Návrat však neznamenal obnovení stejného hvězdného postavení, jaké měla na přelomu třicátých a čtyřicátých let.
Československý film už fungoval v jiných politických, společenských i výrobních podmínkách a změnila se také generace hlavních představitelů. Gollová pokračovala v herecké práci, ale období, kdy prakticky každý další film posiloval její pozici mezi nejoblíbenějšími domácími herečkami, se už neopakovalo. Při pohledu na její filmové role je přesto patrné, že největší přednost nikdy nespočívala pouze ve vzhledu nebo hvězdné popularitě. Její komediální projev byl založen na rychlém reagování, inteligentní práci s dialogem a schopnosti působit v absurdní situaci naprosto přirozeně. Právě díky tomu dodnes fungují scény, které by v příliš stylizovaném podání mohly zestárnout společně s dobou svého vzniku.
Její filmy přežily dobu, která jejich osudy změnila
Nataša Gollová zemřela 29. října 1988. Bylo jí 76 let a za její kariérou v té době leželo půl století dramaticky se proměňující československé kultury. Prožila první republiku, okupaci, poválečné politické změny i desetiletí socialistického Československa. Její profesní dráha byla těmito dějinami výrazně ovlivněna a nelze ji oddělit od prostředí, ve kterém jednotlivé filmy vznikaly.
Přesto dnes při sledování Evy tropící hlouposti nebo Hotelu Modrá hvězda nevystupují do popředí především data a historické mezníky. Kamera zachovala něco mnohem bezprostřednějšího: herečku, která se dokázala pohybovat před objektivem s lehkostí, jako by mezi ní a divákem žádná technika nestála. Právě proto její komediální výkon nepůsobí jako muzeální ukázka dávno zaniklého stylu.
Její nejlepší filmy přitom vznikaly v době, kterou rozhodně nelze romantizovat. Zábava na plátně existovala vedle okupace, cenzury a skutečných lidských tragédií.
Také Gollové vlastní život ukazuje, jak snadno se může mimořádně úspěšná kariéra během několika let proměnit. Její příběh proto není pouze vyprávěním o hvězdě starých českých komedií, ale také o ceně, kterou mohou dějinné okolnosti uložit konkrétním lidským osudům.
Nataša Gollová zůstala v českém filmu především díky rolím, které nepotřebují vysvětlování, aby znovu fungovaly.
Stačí její rychlý pohled, nečekaná reakce nebo lehce rozpustilý úsměv a mezi filmem starým více než osmdesát let a dnešním divákem se vzdálenost náhle zmenší. Hvězdná sláva může být svázána s jednou epochou, skutečný herecký talent však dokáže přežít její konec.